V pátek 30. listopadu se v Moravském divadle Olomouc uskutečnila premiéra baletního dvojprogramu, o němž se v předstihu mnoho naznačilo a o němž kolovalo mnoho zavazujících superlativů, a to nejen v zainteresovaných kruzích kolem Thálie, ale v celé Olomouci.

Šňůru klasických inscenací posledních let měly „narušit“ choreograficky svébytně pojaté hudební koláže, z nichž první byla sestavena z nahrávek skupiny The Beatles, druhá pak z nahrávek skupiny Queen. První dvě formace světové populární hudby jsou hudebními legendami dodnes, jejich hudební „odkaz“ je ctěn všemi následnými generacemi posluchačů, takže těch, kteří by současnou dramaturgickou volbou v Moravském divadle nebyli osloveni, rozhodně není mnoho.

Dvojprogram vyvolal respekt ke všem, kteří baletní koláže připravili a jejich kvality vyjádřili pantomimikou a tancem. V případě The Beatles byl strůjcem úspěšné inscenace šéf baletu Národního divadla moravskoslezského v Ostravě Igor Vejsada, hudební koláž ze skladeb skupiny Queen a jí odpovídající choreografické jevištní dílo vytvořil Robert Balogh. Oba se stali i choreografy a režiséry úspěšného večera. Jejich rozhodující vklad zhodnotili další osobnosti: S Igorem Vejsadou spolupracoval během přípravy s velkým tvůrčím nasazením zesnulý scénograf Alexander Babraj a v Olomouci celá léta oceňovaná kostýmní výtvarnice Eliška Zapletalová. Tvůrčí tým dotvářeli asistenti choreografa Dana Krajevská a Jiří Sekanina. Tým navazoval na zkušenosti baletu Národního divadla moravskoslezského v Ostravě, který balet The Beatles již v minulosti nastudoval; v konečné podobě však Igor Vejsada zhodnotil svébytnost olomouckého baletu do té míry, že The Beatles v olomoucké verzi je možno vnímat jako nové originální jevištní dílo.

V čele týmu, který vytvořil balet Queen, byl Robert Balogh, řadu let tak často působící v Moravském divadle, že je mnoha návštěvníky vnímán jako olomoucký choreograf. V náročném baletu Queen Robert Balogh originálně vyřešil i scénu. Kostýmy svěřil Elišce Zapletalové, z níž se stala spolu s asistenty režie Danou Krajevskou a Jiřím Sekaninou osobnost, jež měla „prsty“ v obou baletních částech večera.

Dvě nastudování během jednoho večera samozřejmě musela vést ke srovnávání. Laicky řečeno, diváci v takovém případě obvykle zvažují, která z obou částí „byla lepší“. Výhodou The Beatles byla o kapánek větší popularita a od toho se odvíjející zřetelnost a srozumitelnost baletní inscenace, na druhé straně však i potřeba větší koncentrace a analýzy obrazů v baletu Queen nemusela být brána jako komplikace. Dobře udělal, kdo si pro sebe „favorita“ neurčil. Určitě by druhé inscenaci ublížil. Obě byly výtečné a kvalitou srovnatelné, prostě nezapomenutelné.

V baletu The Beatles se tajil dech nad výkony Michala Klepetka, Andreje Šararajeva, Valerie Globy i Dmitrije Sabakova, přehlédnuta nebyla ani oduševnělost kreací Moniky Globy, Leny Iliiny, oceněn byl i výkon Vadima Tsepeleva i soustředění Jany Hanákové na jevištní modelaci královny; oči pak diváci mohli nechat na týmovém výkonu a sugestivní silou dvacetičlenného baletního sboru, dále pak dětí z Baletního studia při Moravském divadle Olomouc a taneční skupiny M-Plus, jimž se podařilo v příběhu Brouků zobrazit „mládí“, radost, zaujetí, nadšení, a vnutit tento mnohdy zapomenutý pocit zralému publiku tak, že se jím naplnilo. I to přispělo k mimořádným ovacím, jímž byla inscenace oceněna.

Dominantní postavou baletu Queen byl samozřejmě Ivo Jambor. Stěží by ho mohl někdo v této roli alternovat. Jeho profesionální kvality jsou neoddiskutovatelné, k nim však Jambor přidal svůj vztah Frediemu Mercurymu, hluboké znalosti o jeho životě, tvorbě a kariéře a také schopnost se s ním sžít a svým způsobem ztotožnit. Všichni ostatní jako by zůstali Jamborovým výkonem zastíněni. Ne však natolik, aby se z nich stal bezejmenný kompars. Vynalézavě zvládli roli Mercuryových rodičů Irina Popova a Vadim Tsepelev, obdiv si vysloužily představitelky Mercuryových žen, jež vytvořily Svatava Kaisarová a Renata Mrózková, skvěle propracovaný byl i Jim Hutton v podání Radka Vojtěcha , oceňován byl v roli Smrti Michal Klapetek. Potřeba individualizovat životní peripetie si vyžádala hodně času. Je s podivem, že se Roberu Baloghovi podařilo udržet celistvost díla, aniž unavil.

Moravské divadlo zvládlo mimořádný projekt se ctí a je třeba, aby se to jeho „Olomoučané“ dozvěděli. Pokud se to podaří, bude v divadle nabito. A to by mělo.