Dolnímu náměstí se vrací historická atmosféra. Památkáři nesouhlasili s novou dlažbou, zůstane tedy ta původní, jen bude rovnější. A vskutku historickou atmosféru dodávají i vývěsní štíty místních obchodů, vyrobené podle hesla: čím hnusnějí a větší, tím více zákazníků. A to památkářům (zdá se) nevadí.

Takové nijaké, bez atmosféry. Aspoň s takovými pocity jsem se díval na vizualizace nové podoby Dolního náměstí. Otloukánka, přes kterého jste mnohokrát prošli, ale málokdy jste šli sem. (Tedy pokud jste tu zrovna neparkovali.) Obrázky vypadaly moderně, ale moc mi nezapadaly do historické Olomouce. S pokračující rekonstrukcí to ale naštěstí vypadá mnohem lépe než na obrázku. A taky se vrací původní dlažba. A právě staronový povrch náměstí může být kamenem úrazu. Kromě toho, že je povrch podstatně rovnější a prý takový i zůstane, vypadá to totiž, jako by se v tomto ohledu nezměnilo vůbec nic. Památkáři plán na řezanou žulu, jaká je například v Denisově ulici, shodili ze stolu. Kvůli nostalgii. Čtyři staletí stará dlažba totiž náměstí pomůže zachovat historický ráz, který by se prý jinak vytratil. No budiž. Vykládejte to ale mamince, která přes náměstí drkocá s kočárkem, ze něhož se ozývá nespokojený nářek probudivšího se potomka. Vykládejte to zlomeným podpatkům dívek a žen, které v okolí pracují nebo sem směřují za nákupy...
Památkáři jsou zvláštní živočišný druh, na jehož pochopení se musíte stát jedním z nich. Budiž. Necháme gazely, ať si na prastarých kostkách cvičí ladnou krasochůzi, a nebo ať chodí v pohorkách. Náměstí bude pěkně historické, což je správně. Nějak mi do toho ale nezapadají obludné vývěsní štíty, nestydatě řvoucí ty nejsprostější urážky vkusu. Jako by památkářovo oko při průchodu náměstím kontrolovalo dlažbu. Jistě. Památkář dbá hlavně na zachování hodnot a nestvůrná zelená cedule "super levný textil z USA" po vyprodání zásob zmizí i s jejím asijským majitelem. Ale objeví se jiná. A není jedna. Co obchod, to dílo barvoslepého masochisty. To je pravá současná tvář Dolního náměstí.
Pokud památkář řekne, že není v jeho moci bojovat s cedulemi, pak to není památkář, ale obyčejný úředník. Jestli jsem totiž něco ze svých kontaktů s příslušníky tohoto druhu pochopil, tak to, že památková péče není tolik práce jako hlavně poslání. Bez zápalu to nejde. Cit, zápal, možná občas hraničící s fanatismem. Až potom je razítko. A pokud chybí zákon nebo vyhláška, tak prostě jdu a sbírám podpisy! (Když to dokáže Jana Bobošíková, tak by to snad měl zvládnout i průměrně vycvičený pudl.) A pokud podpisy nepomůžou, vezmu řetěz a někam se přivážu... Tak si představuji zápal. Protože až turista přijede nalákán reklamou do historické Olomouce utrácet svoje peníze, pak si na Dolním náměstí nejspíš téměř ukroutí hlavu nad tím, jak je někdo schopen tak drahý obraz odít do plastikového rámu z Vše za 39. (Načež si při chvatném úprku na dlažbě zvrtne kotník.)
A klidně mi, milí památkáři, napište dolů do diskuze, že je to všechno jinak, že je to mnohem složitější a že se zápalem to nemá nic společného. A že se proti tomu bojovat nedá. A že se s vámi nikdo nechce bavit. A já příště budu psát místo ústav Národní památkový úřad. Souhlasím s vámi, historická dlažba na Dolní náměstí patří. Teď zkuste bojovat proti těm cedulím.
se stejným zápalem, se kterým vybíráte lidem ve čtvrtém patře, jaká okna si smí namontovat a jaká ne.