Olomoucká zoologická zahrada se loučí. Mezi svými uhynula nejstarší samice Babča, která byla zakládající členkou chovu a sama zasloužilou matkou. Uhynula přirozeně v důsledku velmi vysokého věku, bez zranění. Makaci se dožívají pětadvaceti let, Babča pobývala na světě více než třicet let. Respektovaná, tolerována do posledního dne.

"Byť široká veřejnost upozorňovala na její chatrně vypadající tělesnou schránku, nedali jsme se odradit natolik, že bychom ji z její makačí rodiny oddělili a nechali odcházet někde o samotě v zázemí. Stále přijímala potravu a těšila se z přítomnosti ostatních jedinců, viděla vyrůstat mláďata a podobně," říká zooložka Jitka Vokurková.

Do Zoo Olomouc přijela Babča původně z Říma už coby dospělá samice. Olomoucká zoo chová makaky od roku 2001. Celkem se v ní narodilo 91 mláďat. Tlupu loupeživého typu mohou návštěvníci pozorovat v jednom z největších a nejatraktivnějších výběhů zahrady, v němž se pohybují pospolu s makaky a vchází do něj po 42 m dlouhé visuté lávce, která se ocitá 7 m nad zemí.

Počty těchto nejseverněji žijících primátů, kteří kromě ostrova Hokaido obývají celé Japonsko, se ve volné přírodě odhadují na cca 50 000 jedinců. Je jim dán život dlouhý až 30 let, nicméně si ho zkracují návštěvami lidských farem, kde jsou nevítanými hosty. Dokáží si poradit s rozmanitými teplotami, od vyšších v subtropických oblastech jižního Japonska, až po -15 °C ve středním Japonsku na pahorkatinách a horách ostrova Honšú, na nejsevernějším ostrově Hokkaidó se již nevyskytují. Ne zbůhdarma se jim říká také "sněžné opice", i proto, že v zimě dokáží vyhrabávat potravu zpod sněhu. Nepohrdnou ani kůrou stromů. Pochutnají si na ovoci, listech, hmyzu, milují ořechy. Dorozumívají se mezi sebou pestrou škálou zvuků. Typická je pro ně hustá srst, která je chrání před mrazy, sedací mozol, krátký ocas a lícní torby. O mláďata matka pečuje až po dobu dvou let.