Reklama

Sobota 29. února 2020, svátek má Horymír, venku je -0.1 °C

Zlaté časy pořád trvají, říkají Němečková a Kracík z patnáctiletého Divadla Tramtarie

Rozhovory

12.2.2020

Jan Procházka

Divadlo Tramtarie slaví patnáct let. Zdá se to skoro neuvěřitelné. “Zlaté časy stále trvají,” shodují se ředitelka Petra Němečková a umělecký šéf Vladislav Kracík. Kam se divadlo posunulo, jak je to se stěhováním a kdy bude komedie o plešatých mužích? I o tom jsme si povídali.

Když jsem se připravoval na tento rozhovor, zadal jsem si heslo Tramtarie do Google a vyhledal si, kolikrát se objevilo u nás na Olomouc.cz. Vypadlo mi přes dva tisíce odkazů. Jsme partnerem tohohle sympatického divadla prakticky od začátku, sledujeme je od prvních amatérských krůčků, přes snahy o profesionalizaci až do dnešních dnů, kdy je Tramtarie respektovanou profesionální scénou. “O Tramtarii víme všechno!” Tahle věta je pod naším logem na každé vstupence a není to žádný reklamní slogan, je to pravda. Tenhle rozhovor je v pořadí devátým, který u nás vychází. Přestože se koná u příležitosti půlkulatého výročí, nechtěl jsem se moc vracet do historie, ostatně i sama Tramtarie v tuhle chvíli spíš slaví přítomnost a bilancování si nechává na později. A tak jsme si povídali hlavně o budoucnosti a taky o posledních pěti letech, které sice nebyly tak turbulentní, ale přinesly celou řadu dost zásadních změn...

Petra Němečková

(* 1981, Olomouc)

Foto: Jan Procházka

Vladislav Kracík

(*1981, Nová Paka)

Foto: Jan Procházka

Když jsme spolu ve stejné sestavě dělali rozhovor před pěti lety, ptal jsem se, kdy byly zlaté časy Divadla Tramtarie. A vy jste řekli: teď! Jsme o pět let dál. Jaké časy prožívá Tramtarie nyní?
Němečková: (smích)
Kracík: To jako, že mám začít já? Dobře…
Myslím, že zlaté časy nadále trvají. Ale už jsou trochu jiné. Před pěti lety jsme došli na pomyslný vrchol. Dosáhli jsme všechno, co jsme si vytyčili, o čem jsme snili! Mít stálý soubor, profesionální tým, všechny lidi zaplacené, plný sál... Měl jsem trochu obavu, jestli, když se to stane, nepřijde nuda. Co vlastně dál? Ale ukázalo se, že to naštěstí nebyl strop. Ta cesta vede dál a mám pocit, že pořád stoupáme, umělecky i provozně. A na nějakou nudu opravdu nemáme čas. Pořád se to mění, pořád je tu spousta práce.
Němečková: Já bych řekla, že teď jsou ty časy víc usazené. Je to zkrátka víc rutina. Náš tým se neuvěřitelně rozrostl, hlavně jeho provozní část. Všechno funguje a divadlu to dává pocit stability a jistoty. Ale přináší to s sebou pochopitelně i nové výzvy. Před pěti lety to byly zlaté časy nadšené, teď bych řekla, že jsou to zlaté časy usazené...
Kracík: To jsi řekla pěkně!
Němečková: Asi je to i tím, že my jsme starší a už žijeme trochu jinak než před pěti lety.
Kracík: Divadlo je o lidech a tím pádem i o nás. Petra má pravdu, přece jenom jsme už skoro čtyřicátníci. Člověk už tolik nehrotí premiéry, problémy. Už jsme toho spoustu zažili. Když se něco vysype, stalo se to už několikrát, už víš, jak to řešit...
Němečková: Je to klidnější. Už to není takový pankáčství, divadlo je starší…

Dospělejší...
Němečková: Dospělejší je možná to úplně nejlepší slovo.

Nechci dnes znovu zabředávat do historie a loudit z vás tu historku o partě studentů…
Kracík: My už si to ani nepamatujeme. (smích)

...spíš by mě zajímalo, jakých bylo těch posledních pět let?
Němečková: Já bych řekla, že náročných. Jak říkal Vláďa, dosáhli jsme cílů a řešili, kam divadlo posunout dál. Já osobně jsem tehdy řešila, jestli to vůbec chci dělat dál…Nakonec jsme si stanovili cíle, o kterých jsem už trochu mluvila: stabilizovat umělecký tým, ale hlavně vytvořit uměleckému týmu perfektní zázemí. A s tím souvisí právě budování týmu: realizačního, produkčního... Herců je osm, ale dalších snad patnáct lidí je vzadu! A bez nich by to dnes už těžko fungovalo. Věnovali jsme spoustu energie tomu, abychom je zaučili, aby se stali součástí týmu. Všichni na sobě ohromě pracují a je to znát. Už je to stabilizované a tým funguje výborně. To je to hlavní, co se za těch pět let stalo. Já jako ředitelka jsem už konečně mohla z té výkonné činnosti přejít k tomu, co by vlastně ředitelka měla dělat. Přináším know-how, řeším nové projekty, pracuju přes den. To je osobně pro mě veliká věc!
Kracík: Divadlo jako instituce má dvě hlavy. Jedna je umělecká, ta druhá je technicko-provozní arzenál za tím. Jedna bez druhé nejde. Nám se to během těch patnácti let trošku předbíhalo. Ze začátku jsme šli po struktuře, byli jsme proti divadlům našeho typu hodně vepředu, umělecká stránka ale trochu zaostávala. Pak se to prohodilo. Teď jsme to potřebovali dotáhnout, což se podařilo. A když zázemí funguje, máme větší klid na uměleckou činnost, a to je nesmírně důležitá věc.
A ještě se u nás stalo… No, stalo, ono se to stane vždycky. Za těch posledních pět let nás v dobrém i špatném smyslu slova doběhla ta profesionalizace. Zlepšila se kvalita, řemeslo, všeobecně už jsme vnímáni jako profesionální divadlo. Ale lidé, kteří to s námi na tyhle stupně vytáhli, postupně začali odcházet, vyměňovat se s lidmi z profesionálního světa. Tím jsme se sice posunuli na vyšší umělecký level, ale zároveň jsme trošičku začali ztrácet to srdce.

Tým Divadla Tramtarie se za posledních pět let značně rozrostl. A na snímek se nám podařilo dostat skoro všechny.

Foto: Jan Procházka

Jak to myslíš?
Kracík: Ve smyslu: Teď potřebujeme něco zkoušet, tak budeme zkoušet dvacet hodin denně, dokud to nezvládneme, tak z toho baráku prostě neodejdeme! Jsme všichni nezadaní a žijeme jenom tím divadlem… (smích) No… Tak už to teď není. Musíme respektovat řád, zkouší se od do a pak máme všichni jiné povinnosti. Tři čtvrtiny lidí v Tramtarii už starší časy nepamatují. Samozřejmě se mění klima. Já i Petra jsme se s tím museli vyrovnat.
Němečková: Ale je dobře, že se to děje! Ta cesta amatérského nadšenectví byla sice skvělá, ale naprosto vyčerpávající. To nejde držet do nekonečna.
Kracík: Na druhou stranu, pořád to u nás funguje tak, že divadlo je na prvním místě. Až potom stojí provozní věci, ekonomika… Jsou divadla, kde je divadlo třeba až na třetím, pátém místě. A to je pak poznat. Určitým lakmusovým papírkem je pro nás i skutečnost, že máme spoustu hostujících herců, kteří s námi divadlo opravdu chtějí dělat. Stojí o to! Z toho máme velikou radost.

Změnilo se divadlo, lidi v něm… Změnili se i diváci?
Kracík: Stoprocentně ano. Dalo by se říct, že v dobrém slova smyslu s námi stárne i publikum. Prvních pět, šest, možná i deset let byl náš většinový divák student. To se změnilo. My jsme lidé krásného středního věku a musím říct, že lidé našeho věku v publiku převládají.
Němečková: Je to tak. Kdybychom to měli říct procentuálně, tak určitě sedmdesát procent tvoří lidé střední generace a jen třicet procent ta mladá. Předtím to bylo úplně naopak! Ale my jsme na to i cílili. To slovo ‘stárneme’ nemyslíme nijak pejorativně. Prostě zrajeme a s námi i divák. Ale střední generace je pro nás stabilnější, jsou to lidé, kteří v Olomouci žijí, neodcházejí, vracejí se. Dává to smysl i ekonomicky. Ale je pravda, že už uvažujeme, jak oslovit znovu i ty mladé, abychom o ně úplně nepřišli. Pořád se to přelévá.
Kracík: Dřív jsme toužili po starších divácích, když jsme byli mladí, teď bychom chtěli zase víc těch mladých.

A není to i tak, že ti diváci střední generace jsou ti, co na vás vyrostli? To je vlastně i můj případ.
Němečková: Určitě ano. Máme spoustu diváků, co chodí celých těch patnáct let. Ale pozorujeme i v rámci té střední generace mnoho úplně nových diváků. 
Kracík: Je to přirozený vývoj. My zase divadlo neděláme úplně jako kalkul, abychom někoho konkrétního oslovili. Takže přirozeně, jak stárnou tvůrci, přitahujeme publikum, které zažívá podobné věci jako my. Před deseti lety nás v autorských hrách zajímaly problémy mladých lidí, dělali jsme vysokoškolské komedie, provokativní věci, kabarety… Teď je nám skoro čtyřicet a tohle už nás nebaví, proto děláme Kareniny, Gatsbyho, zajímají nás vztahy lidí našeho věku… To jsme před deseti lety neřešili.

Za třicet let to budou operety?
Kracík: (smích) To se nestane!
Němečková: Ale pozor, už se dokonce v některých Vláďových inscenacích zpívá!
Kracík: Nemyslím, že by to, co jsem popsal, bylo ve smyslu obrušování hran. Spíš se jen mění témata a prostředky. Řešíme mnohem závažnější témata než dřív. Ale tehdy pro nás bylo prostě velké téma, když se s klukem rozejde holka na výšce.

Foto: Jan Procházka

Když jsem si pročítal rozhovory a články, které jsme spolu udělali, minimálně do toho desátého výročí dominovala dvě témata: profesionalizace a stěhování. To první dopadlo zdárně, nemůžu se ale nezeptat na to druhé. Už několikrát to bylo doslova na spadnutí. Jak je to teď?
Němečková: Momentálně je to uspané, teď se určitě nikam stěhovat nebudeme. Je to ale téma, které nás provází pořád. Prostor je opravdu malinký, vlastně čím dál menší. 
My teď hrajeme tady v divadle dvacetkrát do měsíce, k tomu ještě zpravidla pět výjezdů! Dvacet pět hraní za měsíc, to v divadlech fakt není běžné. Ale my to musíme dělat, abychom se uživili. Ve větším prostoru bychom mohli vydělat stejně za méně hraní a hercům by to dalo větší volnost, víc času pro jejich další umělecké aktivity, ať už v jiných divadlech, na natáčení, na reklamy.
Nabídky nějaké byly, nakonec z nich ale z nejrůznějších důvodů sešlo. Upřímně, momentálně nemáme moc kapacitu tenhle problém aktivně řešit. Je to běh na hodně dlouhou trať, shánění finančních prostředků… A my se teď hlavně soustředili na tu stabilizaci týmu, o které jsem mluvila.
Na druhou stranu, je nám tu dobře. Nám se vlastně odsud vůbec nechce, máme to tady rádi. Prožili jsme tu víc než deset let.

Třeba až budete slavit dvacet let, budeme se o tom bavit víc reálně. Nebo možná už budeme v nových prostorách rovnou sedět.
Kracík: V podstatě v to doufáme. Abychom to uvedli na pravou míru. Říkali jsme, že prožíváme klidnější časy, ale to neznamená, že by to nějak jelo samo… Dělat nezávislou kulturu stojí obrovské kvantum energie. Často je to dost na hraně. Nutně do budoucna potřebujeme větší sál. Tu energii už nebudeme mít dlouho. Za deset, patnáct let… 

Mám jednu velmi oblíbenou otázku, kterou pokládám skoro u všech rozhovorů. Kde vidíte sebe, nebo tu oblast, kterou se zabýváte, za deset let? Vám jsem ji položil v roce 2015 a ty jsi mi, Vláďo, odpověděl: “...doufám, že za deset let bude Tramtarie divadlo známé v celé republice a bude bráno jako kvalitní česká scéna. Že se na nás do Olomouce bude jezdit. A nějaké ty ceny: Radok, Thálie, tomu bych se taky nebránil…” Jsme v půli cesty…
Kracík: Ale jo. Myslím, že jsme na cestě k těmto cílům zase o dost dál. Ale je to složitá otázka. (přemýšlí) Ale jo, ví o nás víc lidí, ať už se to týká diváctva, odborné veřejnosti, divadelníků… Uvidíme. 

Sám jsem si tím teď nahrál na otázku: Jaké jsou vaše vize do těch dalších pěti let?
Kracík: To směřování je vlastně pořád stejné. Chceme být lepší a lepší, aby to líp a líp fungovalo. A být pyšní na to, co děláme. 

To je asi dost jasné. Můžeš být konkrétnější? Myslel jsem třeba umělecké výzvy. Plácnu: udělat muzikál, operu…
Kracík: Já ti rozumím, ale nejsem si jistý, jestli na to dokážu odpovědět. Mám samozřejmě plán, který se postupně musí někam posouvat, ale takový konkrétní cíl asi nemám. Neznám titul, ke kterému dospějeme. Teď děláme to, co bychom si nemohli před pěti lety dovolit. Už máme kvalitu nejen hereckou, ale i technologickou. Ještě si nemůžeme dovolit úplně cokoliv, ale můžeme si dovolit výrazně víc. Líbilo by se mi, kdybych mohl říct: chci na scéně harleje, protože je to pro tu inscenaci fakt důležité. Tak to ještě není, je to trochu utopická vize, ale bylo by to hezké.

Zeptám se tedy trochu jinak. Je něco, o čem bys chtěl napsat? Hru, téma, které máš v hlavě dlouho, ale víš, že to ještě nejde, ale za těch dalších pět let už by to třeba šlo?
Kracík: Určitě bych časem chtěl udělat Věc Makropulos. To stoprocentně. Už jsem tu dělal dva Čapky a chtěl bych ten třetí kousek. A mohl bych toho vyjmenovat víc: určitě bych rád udělal Toma Robbinse, i nějakou úplnou klasiku. Třeba Shakespeara ve smyslu vážného titulu. To určitě nastane, tím jsem si jistý. Musí uzrát čas. Nejde to plánovat. Ale pořád je co hrát, co zrcadlit. Pořád se ve společnosti kolem nás dějí věci, které musíme reflektovat.
A co se týká mé autorské tvorby, jeden cíl tu vlastně je. Chci udělat komedii o plešatých mužích. Ale ještě čekám, až budu mít vlasů míň, abych si to mohl prožít. 
Němečková: A na to ses vlastně, Honzo ptal, že? 
Kracík: Vlastně už asi deset let je to cíl - komedie, jak se nám žije bez vlasů. Ale pořád to nepřichází.

Možná jsi trochu předběhl mou úvahu. Spíš jsem se chtěl zeptat na pokračování generační série Druhý život Veroniky, Po stopách něžného muže. Plešatí muži by mohli být spíš až čtvrtý díl, ne?
Kracík: Uvidíme. Určitou logiku to má. Určitě bude nějaká komedie Je mi čtyřicet, tradá… Ale uvidíme, třeba budou plešatí muži dřív, než si myslím!

Dva velké hity: třicátnické komedie Druhý život Veroniky a Po stopách něžného muže. Dočkáme se "čtyřicátnického" pokračování? Podle Vladislava Kracíka určitě ano.

Foto: Jan Procházka

Petro, v roce 2010 jste měli za sebou pět let a ty jsi v rozhovoru s mým kolegou tehdy řekla, že už jsi hrozně unavená. Teď jsi koneckonců zmiňovala i poměrně nedávnou krizi… Jsme zase o kus dál, ty vypadáš čím dál líp, ale nemůžu se nezeptat. Jak to máš teď?
Němečková: Teď se děje zásadní přelom, vznikl produkční tým, který přebral podstatnou část mých povinností. Nechci říct, že nemám tolik práce jako dřív, ale mohu se věnovat velkým věcem. Bylo to martyrium, které trvalo opravdu dvanáct, třináct let. Člověk řešil nemocné herce, zda zrušit představení, provozní věci, chystat plán na další měsíce, domlouvat výjezdy… To už dnes řeší produkce.

Ferman už nepíšeš?
Němečková: Ne, nepíšu. Já jsem v tuto chvíli ten, který dohlíží na to, aby divadlo fungovalo. Pohlídá, poradí, ale v rámci provozu se nemusím tolik angažovat. Když jsme před třemi roky měli takový interní workshop, kam divadlo posunout, napsala jsem si na lísteček, co bych opravdu chtěla: Abych nemusela jít půl roku do práce. Byla jsem fakt unavená a vyčerpaná. 
Měla jsem velkou krizi a byla jsem kousíček od toho, že bych to všechno předala někomu mladšímu, kdo bude mít víc energie. Naštěstí k tomu ale nedošlo a dnes si s trochou nadsázky dovedu představit, že už by se pomalu mohlo stát, že bych na půl roku odjela a  divadlo bude fungovat a neuzře žádné velké trhliny. To mě hodně nakoplo. Můžu se věnovat financování, novým projektům, navazovat nové spolupráce. To je pozice, kde bych měla být a cítím se v ní dobře.

Vy jste říkali, že se tu hraje dvacet představení do měsíce. Jak často chodíte do Divadla Tramtarie jako diváci, sednout si do publika?
Kracík: Pravda je, že míň a míň. Pamatuju časy, kde jsem chodil velmi často, inscenace, která měla padesát repríz a já jsem takových pětatřicet viděl. Ty časy jsou pryč, to už nejde. Tak třikrát, čtyřikrát do měsíce se na něco podívám, řekl bych…
Němečková: Já chodím na premiéry. Tím, že pracuji přes den, večer už jsem zpravidla dost unavená. Maximálně se podívám na kousek. Ale že bych trávila každý večer v divadle, jak to bývalo dřív, to už opravdu ne.

Když si od divadla potřebujete odpočinout, jak relaxujete?
Němečková: (přemýšlí)
Kracík: To je dlouhé ticho, to bys tam měl zaznamenat!
Němečková: Tak odpověz ty, jak odpočíváš, Vláďo?
Kracík: Když mám volno, jsem s rodinou, to je určitě odpočinek. Ale je pravda, že víc a víc toužím po přírodě a klidu. Když přítelkyni napadne, že dva dny po konci sezony pojedeme někam na bečku, nebo někam, kde bude hodně lidí, bývám dost nevrlý. Potřebuju spíš refresh. Koukat do pole, synek ani přítelkyně mi nevadí, ale víc lidí se mi těžko snáší. Trochu přes léto bojkotuji i svatby. 

Kdy píšeš?
Kracík: Většinou právě přes to léto. Dávám si poctivě tři týdny, kdy nedělám nic. Ale pak to začne. Ale to není práce.

Spíš jsem myslel, zda z vás nevytáhnu nějakého neobvyklého koníčka. Že třeba skáčete s padákem nebo chováte mravence. To se mi občas podaří a bývám překvapený.
Němečková: Nemám sice neobvyklého koníčka, ale momentálně mě zaujala meditace Zazen. To sedíš, necháváš plout myšlenky a jsi v prázdnu. To se mi hodně líbí. Přišla jsem totiž na to, že mám hlavu plnou zbytečných informací, neustále se babrám v minulosti, co bych kdy měla udělat jinak… A dost mě to vyčerpávalo. Teď jsem se začal věnovat meditacím a musím říct, že jsem mnohem klidnější a vyrovnanější. Jak Vláďa mluví o přírodě, je to něco podobného. Člověk se dostane do vnitřního klidu a je to opravdu zajímavé.

Jak se do toho vnitřního klidu dostaneš?
Němečková: Ze začátku sedíš, máš budík natažený na dvacet pět minut a jede ti tisíc myšlenek. Ty se jim nebráníš, ale nezačneš je rozvíjet. Řekneš si jenom hmm, dobrý, dál. (Rukou naznačuje pohyb, jako když si prohlížíte fotografie na obrazovce telefonu a nijak zvlášť vás nezaujmou.) Prostě se jich nechytáš. Když to děláš často, pravidelně, tvoje mysl není tak divoká. Vypěstuješ si vnitřní klid.
Kracík: Tohle si budu muset taky najít. To ještě moc neumím.
Němečková: Je to pro mě hodně nové, ale je to opravdu zajímavé.

Jak to tak poslouchám, tak si to možná taky vyzkouším…
Němečková: Já dřív relaxovala na Facebooku. Třeba hodinu jsem projížděla tu zeď jako tupá ovce…

A tos nazývala relaxací? To je mentální peklo!
Němečková: No právě. Z tohohle extrému jsem přešla do úplně jiné roviny. Mysl spíš vyprazdňuji, zbavuji balastu, místo abych si ji zahlcovala. Dokonce jsem si odstranila Facebook z mobilu.

Fakt?
Němečková: No, jen na víkend, ale bylo to vážně skvělé! 

Možná základ pro tu čtyřicátnickou komedii?
Kracík: No proč ne? To podle mě řeší každý. Člověk ten život bouchá, co to dá, a někdy z toho už potřebuje vyskočit.
Němečková: I proto jsem ráda, že to v divadle funguje tak, jak jsme popsali. Můžu si ten klid dovolit.