Jaký zvolit název? Líbí se mi Ženy v běhu nechytíte. Podle nové filmové komedie. To by sedělo. Taky U trati. Nakonec padne volba na mé oblíbené barvy.

Nikdy nevíme, co nás čeká.

Je středa. Končím v práci, rychle něco nakoupit, nejen pečivo. Mám ráda, když je doma všeho hojnost. Teď rychle nějaké módní hadříky. Nic ze slev mě nezaujme. Naštěstí.

Uklízečka vede před odchodem z budovy řeči, že jsou podmínky tak na pád. Taky pomyslím na to, že jedna studentka spadla a rozsekla si čelo. Čtyři stehy.

Těším se domů. Park je jako oranice. Zledovatělý sníh.

Přes svůj oblíbený most teď nechodím. Znamená pro mě sice relax po práci, ale teď je nebezpečný. O zkratku přes koleje kolem garáží se ale nepřipravím. A to se mi vymstí. Moje oblíbené italské kozačky navíc pěkně kloužou.

Za kolejemi to přijde. Na svahu chytnu "brusle", jedu… Nezadržitelně. Než bys řekl jedna dvě.

- Uááááá.

Muž, který jde o dva kroky přede mnou a podaří se mu svah zdolat bez úhony, dělá, že neslyší.

Ženy přece v běhu nechytíte, že?

- Chlape, proč mi nepomůžeš??!!  Mohl jsi mě zachytit už při jízdě.

Ještěže gentlemani nevymřeli…

Moje jízda (nebo snad break dance?) končí tvrdým střetem se zdí garáže. Přímo do hlavy. Přesněji do levé části hlavy. Čelo, oko, obočí, nos… Zatmí se mi před očima. Přišla jsem snad o oko? Sbírám se ze země, začne kapat krev. To mě vyděsí.

Po paměti nahmatám v kabelce velký kapesník.

Za sténání se doplahočím domů. Kapesník plný krve.

Muž přede mnou chvátá dál, jako by se nechumelilo. Dělá, že neslyší moje sténání?

Třeba se ti to, jednou, vymstí, gentlemane.

Naštěstí domů je to nedaleko. To zvládnu.

Marku, stalo se mi něco strašného. Je zděšený. Ježíš, ty vypadáš. Co se stalo? Sedni si!

Jednoduše - končím v nemocnici na traumatologii. Rentgen. Nakonec mi horní víčko nesešili. No, váhali.

Viděla jste se? Ne. Chcete zrcátko? Raději snad ani… Lepší facelifting už nedokážu, říká doktorův pomocník.

Vlídný doktor i se dvěma pomocníky, vlídné radioložky. To člověka zahřeje na duši, zvláště v takových situacích.

Domů se vracím z nemocnice ovázaná, na hlavě kompresní obvaz Novikov a náplasti přes víc jak půlku obličeje.

Tak schválně, kdo mě pozná?

Čaj, pomeranč, jablko opravdu osvěží po hrozném dnu. Krutá noc.

Co mě vlastně bolí? Ani nevím. Všechno. Oko, nos. Levé koleno…

Že nejdu do práce, je asi jasné. Quasimodo žákům ještě vysvědčení asi nevydával…

Zítra se musím dobelhat na převaz, ke své doktorce i do práce. Bude to porod.

Třeští mi hlava. Mám snad i otřes mozku?

Chci psát, ale je to obtíž. S jedním okem. Druhé je schované ve fialové oteklé bouli. Přes stylový turban nasadím brýle a píšu. Zajímavý pohled.

Koleno jako balón. Hraje a ještě začne hrát duhovými barvami.

Co koleno? Hlavně obličej! Boule na čele prý začne klesat dolů. Přitažlivost zemská? Ano.

Ty nateklé oči! K nepoznání!

Druhý den. Mám za sebou převaz, vystavenu neschopenku, odevzdáno v práci… Lidi na mě zírají jako na zjevení.

To jste ještě neviděli ženskou, která to napálila hlavou do zdi a málem se zabila???

Chtělo by to černé brýle. No, s mým nosem spíš lyžařské.

Obličej hraje paletou barev. Fialový, poté žlutý, taky do zelena. Trochu černé, tedy duhový.

Přežila jsem, ale bylo to o fous…

Na své instagramové vizitce přece píšu, život je plný barev.