Premiéra notoricky známé francouzské opery v Moravském divadle se nesla v ojediněle pozitivním duchu. Barokně rozmáchlý kus režiséra Michaela Taranta provázely spontánní reakce nadšených diváků. Inscenace nabízí perfektně zvládnuté davové scény, akci a nápaditost.

Davové psychózy a letargie

Charakteristika jevištního provedení opery odpovídá charakteristice ústřední poběhlice. Velmi smyslná, napumpovaná erotičnem, barvitostí i nespoutaností. Michael Tarant představil opulentní kus, který má svou dynamikou a výpravností blízko velkým operním dobrodružstvím v barokním stylu. Velké scény, přepjatá gesta, explodující emoce. Takové štace vyžadují pevnou režijní ruku, o níž Tarant, zdá se, zatím nepřišel. Hned z kraje využívá možností přistavěné točny, poměrně často střídá obrazy (východ z továrny, náměstí, hostinec, corrida...), s přehledem zaplňuje jeviště do posledního místa. Tím vlastně škrtám o jeden z největších plusů, pokud jde o režijní provedení. Ve většině scén vystupují celé davy postav, Tarant je zručně diriguje, mnohdy tak dochází k velkým davovým scénám, které na první pohled vyvolávají dojem chaosu, ve skutečnosti ale nepostrádají vnitřní, skálově pevný řád. Každá vedlejší postava tu má své místo, prožívá si svůj vlastní mikropříběh, kterého si divák uprostřed onoho "chaosu" všímat může i nemusí. Více plánů, více detailů. Divák očima těká z jednoho místa k druhému s blahým pocitem, že zkrátka všude se něco děje (!). Což je další plus k dobru.

Tahle Carmen je akční lavina, která na rozdíl od některých předchůdců z operních řad Moravského divadla nepůsobí přinejmenším ani trochu suše či mrtvolně. Právě naopak. Je poměrně svižná, dynamická, zmáčená živou vodou, což by jí koneckonců mohli závidět i činoherní Muži ve zbrani. Stejně důležitá je ale také již zmiňovaná barvitost. Barvitost jednotlivých dějství, ať už z hlediska kostýmů (hostující Klára Vágnerová) či samotné scény (Jaroslav Milfajt). Zpočátku střídmě červená a černá (rozjíždějící se love story ve Španělsku), postupem času se přidávají bílá i zlatá (násobící se erotično podporované rudým svícením, milostné hrátky v rozjíveném kabaretu), v tragickém finále pak už zůstává temná černá v kontrastu s bílou (smrt milovnice versus zábava během corridy).
Se zmiňovaným střídáním obrazů úzce souvisí slabina opery. Představení je rozděleno do dvou polovin, přičemž v každé z nich dojde na dvě dějství. Opona se zatahuje a okamžitě dochází k přestavbě scény. Nevadí, že pauzy jsou dlouhé (pochopitelně musí dojít k výměně kostýmů, účinkující potřebují oddech), nepříjemné je spíše to, že jsou hluché. Postrádají hudební podkres, který by diváka držel v napětí a očekávání dalšího dění, jednoduše mu nedával sebemenší příležitost k letargii.

Divočejší Ostrava

Během premiéry se v hlavních rolích představilo duo Jana Wallingerová (sólistka Janáčkovy opery Národního divadla v Brně) a Jakub Rousek (člen operního souboru Moravského divadla). Svůdná dračice Carmen proti impulzivnímu Donu Josému. Ona jako silný, přesto uvnitř citlivý a do jisté míry křehký ďábel, on jako robustní chlap s vizáží korzára. Oba jako suverénní vládcové svého prostoru, kteří zvládají pěvecký i činoherní projev ve službách velkolepého patosu a okázalosti. Se svými party dominují během přeplněných davovek i v samostatných výstupech, mezi nimiž bezpochyby ční závěrečná potyčka s krvavou tečkou.
Zajímavé je nahlídnout na olomouckou Carmen ve srovnání s verzí režiséra Mariána Chudovského, jež měla premiéru letos v únoru v ostravském Divadle Antonína Dvořáka. Obě verze se mohou ohánět velkorysou výpravou i skvělými pěvkyněmi, ovšem jinak jsou absolutně rozdílné. Chudovského Carmen je obohacená o současné prvky (zejména kostýmy a scéna, co zavádějí kamsi až do kubánského doutníkového ráje), více tlačí na pilu v otevřenější sexualitě a hýřivosti, ve výsledku tak působí o dost přísněji, špinavěji. Tarantovo pojetí je v tomto ohledu mnohem střídmější. Obrací se čelem ke konzervativnější klasice, o současnost nejeví zájem, nicméně vše vynahrazuje zkušeným a jednoduše dobrým řemeslem. A na rozdíl od svého ostravského předchůdce nepostrádá vydatnou dávku půvabu a elegance, čímž dosahuje větší pohlednosti.