Novým titulem pro širokou diváckou obec se stala Zeyerova lovestory Radúz a Mahulena, všem dobře známá ze školních čítanek. Olomoucký baletní soubor se rozhodl tuto látku vyjádřit pohybem, dotyky, gesty, pantomimou, světlem a barvami. Předloha již přes sto let  provokuje umělce k dalším zpracováním tohoto nadčasového příběhu o lásce a jejích překážách a náhlých zvratech.

Hostující režisér a choreograf Jiří Horák svou koncepci postavil na magické hudbě Josefa Suka, která vystihuje vnitřní citový život postav, charakterizuje jednotlivé postavy a motivace jejich jednání. Dramatičnost Sukovy hudby dává jasné impulzy jak interpretům, tak divákům. Představitelé titulních rolí: mužný Ivo Jambor a sympatická Lucie Martináková, se na konci přitančili mnohokrát uklonit nadšenému hledišti.

Ačkoliv celý soubor na inscenaci odvedl poctivou práci, zaujaly mne především interpretky ženských hrdinek. Především něžná Lucie Martináková jako Mahulena uchvátila čistou energií ušlechtilé lidskosti, souhrou se svými sestrami (Sylva Soldatenková a Svatava Kaisarová) i v Radúzově náručí. Lena Iliina představuje její matku Runu s vosí bodavostí a krutou rafinovaností ve vděčné záporné úloze. Zajímavě na nevelkém prostoru citlivě rozehrává svou roli také Dmitrij Savakov (Radovid-přítel Radúze).
Přírodní scenérie tatranské krajiny (scéna: Jaroslav Milfajt j.h.) v našem podvědomí vyvolává téměř pohanské asociace na časy našich předků. Teplé barvy sladěné s kostýmy hostujícího Tomáše Kypty, skály, rokle, věštby, sny, kletby, lov posvátného jelena, to vše je korunováno symbolem stromu, v němž je zakleta Mahulena. Víra „starých“ Slovanů v duši stromů korunuje finále této krásné a poetické legendy, které diváci rozumějí a mohou si vychutnat taneční provedení za zvuku orchestru pod taktovkou Petra Šumníka. Houslovým sólem se blýskla Světlana Pimková.
Dojemná dvouhodinová inscenace svědčí o dobré kondici zdejšího baletního souboru, který má ve svém středu výrazné osobnosti.