Soubor opery a operety Moravského divadla Olomouc ukončil svou premiérovou produkci roku 2007 uvedením inscenace Gounodova díla Romeo a Julie. Nepochybně tak učinilo v zájmu naplnit hlediště diváky, kteří se alespoň občas rádi potěší klasikou. Není třeba v tom vidět nepatřičný konservatismus.

Téma lásky, konkretizované mileneckou dvojicí z Verony, má několik podob: Shakespearovskou v dramatu, Čajkovského v baletu a konečně Gounodovu v opeře. Ta poslední co do frekvence stojí sice v porovnání s dalšími trošku na chvostu, ale s ohledem na kvalitní hudbu si určitě zaslouží, aby byla občas oprášena, uvedena a připomenuta.

Moravské divadlo připravilo inscenaci nepochybně zajímavou. Do příslovečné operní statičnosti vložilo velké úsilí o dosažení autentičnosti inscenace a její dramatičtější podobu, než jsme obvykle zvyklí. Tento úkol byl položen především na bedra bývalého šéfa olomoucké činohry Václava Klemense, návrháře kostýmů Tomáše Kypty a Pavla Juřici, který se podílel na pohybové spolupráci.
Na otázku, kdo, kdy a kde v inscenačním záměru příběh Romea a Julie prožil, lze odpovědět, že shakespearovká legenda v připravené inscenaci si uchovala autenticitu jen ve scénickém akceptování Verony, jejího věhlasného amfiteatru, do něhož byly především světelnými efekty sugerovány iluze komornějších lokalit. Posun časový, s nímž souvisela i zřejmá proměna charakteru postav, byl vizuálně doložen na kostýmech a divadelních rekvizitách (žluté deštníky) a psychologicky pak na formě agresivní komunikace mezi Monteky a Capulety. Klima inscenace bylo tím dosti výrazně ovlivněno, jádro dramatu nikoli (ani nemohlo, pokud by nešlo o parodii). Problémem takového pojetí se ukázala být spíše aktuální všeobecná nedůvěra k současné existenci láskou přemožených renesančních milenců. Současnost absolutní lásku nepreferuje. Ani nemůže, kdyby tomu tak bylo, kdo by z mladých vlastně přežil?

V takto koncipované inscenaci však diváci přesto byli svědky velmi solidních výkonů a odcházeli s pocitem, že byli svědky poctivého hledání způsobu, jak připravit současnému milovníku divadla do legendy se ztrácející „klasiku“. Obdiv publika se soustředil především na představitelku Julie, olomouckou sólistku Barbaru Sabellu, a to nejen za to, čím ji Pán Bůh obdařil, ale i za umělecké kvality pěvecké i herecké, jež tak dokonale navzdory jen epizodním příležitostem na olomouckém jevišti rozvinula. S kvalitou Julie byl samozřejmě poměřován výkon jejího partnera Milana Vlčka v roli Romea. Zpíval a hrál citlivě a pozorně, dominantní výkon Barbary Sabelly mu však k prospěchu nebyl. Věřme však v jeho budoucnost.

Všichni ostatní byli jakoby zasunuti do sboru, chvílemi sugerujícího polohu příležitostných diváků, chvílemi vstupujícího do děje v roli nekompromisních příslušníků veronské šlechty. Svými výkony nezklamali. V roli pážete Stefana zpívala sympatická Terezie Švarcová (upřímně řečeno, málokdo si však dokázal představit záměnu v alternaci rolí), dobře zpíval Petr Martínek Tybalta a Jakub Kettner bouřliváka Merkuccia. I menší role umožnily prezentovat umělecké kvality Radku Leszscynskému (Benvolio), Antonnu Valentovi (Paris), Ondřeji Doležalovi (Gregorio), Vladislavu Zápražnému ( Capulet), Davidu Szendiuchovi (Otec Lorenzo) a Vladimíru Třebickému (Vévoda). Ženských rolí je v romantické tragédii poskrovnu, takže kromě titulní role a role pážete měli diváci možnost ocenit jen Zdeňku Mollíkovou v roli Gertrudy. Byla přesvědčivá.

Operní finále roku bylo příjemným představením. Bylo vnímáno spíše rozumem, spíše analyticky a takto i hodnoceno.