Činohra Moravského divadla Olomouc uvedla v pátek 1. února tragikomedii Milana Uhdeho Zázrak v černém domě, dílo oceněné v anketě kritiků jako nejlepší původní česká hra v sezóně 2006/2007. Hra byla uvedena v Divadle Na zábradlí a  v libereckém Divadle F. X. Šaldy. V prvním provedení se její režie ujal Juraj Nvota, v Liberci ji režíroval Petr Palouš, Režie olomoucké inscenace se na pozvání Romana Groszmanna chopil sám autor.

Hra Zázrak v černém domě je dílo, které bezděčně v sociologické a filozofické rovině koresponduje s četnými tituly svého tvůrce; alespoň potud, že umožňuje divákovi nahlédnout do složitosti lidských charakterů a osudů v komplikovaném a proměnném běhu času a chodu světa. Vše zásadní, co vstupuje v Zázraku do aktuálního dění na jevišti, se odehrálo v minulosti a žije jen v paměti dramatických postav. Divák je do oné „kroniky“ rodu v první polovině postupně vtahován – tato expozice byla pro pochopení hry velmi závažná, jen trpělivý návštěvník však byl jejím spádem nadšen. Druhá část inscenace byla vůči publiku vstřícnější. V ní dominovalo i kulminovalo autorovo poselství o možné harmonii, bez níž je každé společenství jen pouhou troskou. Uhdeho režie umožnila zhlédnout Zázrak v černém domě v autorské interpretaci se všemi nuancemi v odkrývání lidského sobectví a lačnosti
po dominanci a prospěchu. Vděčnosti si zaslouží autorovo vyústění, jemuž nechyběla víra, že vždy existuje řešení...

Olomoucká inscenace našla svého scénografa a návrháře kostýmů v Rostislavu Pospíšilovi. Ten velmi působivě vytvořil pocit „vybydlenosti“ černého domu, pocit absence lidského tepla v něm, náznak „prokletí“. Kostýmy naopak podřídil charakteru, věku a sociální určeností postav. Hudební motiv Richarda Mlynáře prozradil jeho skladatelskou erudici i schopnost vložit do inscenace obohacující prvek.

Obdiv zaslouží herecký tým. Plně lze souhlasit s Uhdeho myšlenkou, že Olomouc má herce srovnatelné s republikovou špičkou, i s tou „usazenou“ v metropoli. Hereckému zpodobení postav věnovali všichni obdivuhodné úsilí. Jednu ze svých největších rolí vytvořila Ivana Koktová. Její Hedvika Pompeová neměla vadu. Prakticky z jeviště neodešla. Textem byla předurčena stát na křižovatce všeho dění, všech zájmů i kontroverzních stanovisek. Jako matka i stavitelka „černého domu“ byla přesvědčivá a velmi lidská. Svým herectvím určila i svébytný rozměr pro svého manžela Josefa Bartoně-Eduarda Pompea. Tomu vděčí obecenstvo za originálně komickou formu dominance, prezentující se utkvělými zásadami a preferencemi, z nichž moudří vůbec nebyli ani členové rodiny.

Vyhraněnou postavu duševně indisponované Šárky vytvořila Naděžda Chroboková. Proměnnost Šárčiny psychiky ji umožnila uplatnit daleko větší řadu poloh než jiným. K herectví Naděždy Chrobokové patří oceňovaná „vynalézavost“. Ta se tentokráte uplatnila v maximální míře. Rodinnou zátěž vyprofilovali v postavách synů manželů Pompeových Václav Bahník a Jaroslav Krejčí. Navíc dokázali do svého herectví vložit brzdící element svých žen . U obou se mohla uplatnit proklamovaná tragikomičnost; u Jaroslava Krejčího v „plenkových repeticích“, u Václava Bahníka v postupném (s nadsázkou odhalovaném) stupňování zištné malosti, zabalované do totalitně zabarvené kariéry.

Psychickou odlišnost velmi citlivě zpodobnili tvůrci zbývajících postav: Vlasta Hartlová v roli snachy Viťky, Lenka Ouhrabková jako snacha Táňa a Miroslav Hruška v roli sympatického souseda. Poměřovali svět Pompeových a svou existenci naznačili, že svět není zabydlen jen traumatickými existencemi.. Vlasta Hartlová opět úspěšně zahrála svému naturelu blízkou postavu - činorodou a logicky myslící ženu Dušanovu, Lenka Ouhrabková využila svého mládí a oživila jevištní svět „jinými starostmi“ a Miroslav Hruška jako muž „od vedle“ patřil k těm, kteří na rozdíl od všech Pompeových nikdy nežádali, aby je svět poslouchal. V závěru hry se zdá, že se přece jen z nich Pompeovi krapet poučili.
Hra Milana Uhdeho je příliš náročná na to, aby mohla být všemi diváky akceptována s nadšením. Lidské tragiky je v ní tolik, že se divákům přinejmenším její část znovu vybaví i po dobře prospané noci. Ale možná i to je dokladem, že takové umění je potřebné.