V sobotu skončil koncertním večerem v chrámu Panny Marie Sněžné 15. ročník Podzimního festivalu duchovní hudby v Olomouci. Festivalová dramaturgie a zvolená koncepce předurčily, že posluchači budou během závěrečného koncertu účastni interpretace Dvořákovy skladby Stabat mater.

Vše se odehrálo pod taktovkou uměleckého garanta festivalu a vynikajícího dirigenta Stanislava Macury, a to v podání sopranistky Márie Hann, altistky Jany Sýkorové, tenoristy Tomáše Černého a basisty Martina Gurbaľa, předních operních pěvců s mimořádným světovým uměleckým renomé, dále pak v přednesu Slezské filharmonie Katovice, jež patří k nejlepším současným orchestrům v Polsku, a tamního Pěveckého sboru SFK, který v posledních letech proslul svými výkony v mnoha koncertních síních celé Evropy i kvalitními nahrávkami děl Karola Szymanowského, Henryka Góreckého, Zbiegniewa Preisnera a Wojciecha Kilara. Dvořákova Stabat mater tak měla všechny předpoklady, aby jejím přednesem 15. ročník festivalu opravdu důstojně vyvrcholil.
Význam závěrečného koncertu PFDH byl podtržen přítomností Mons. Jana Graubnera, arcibiskupa olomouckého a metropolity moravského, pod jehož záštitou se festival od svého založení koná. Nezanedbatelnou skutečností koncertního finále bylo letos zřízené mobilní jeviště v oltářním prostoru, jež proměnilo chrám v důmyslnou koncertní síň umožňující dokonalou kooperaci všech účinkujících i precizní dirigentský výkon.
Stabat mater je dílo složené na text vzdělaného právníka Jacopona z Todi, jenž v polovině 13. století vytvořil jako geniální báseň velký literární obraz matky lkající nad údělem jejího syna, obraz soucítění a spoluúčasti ústících do naděje v život věčný. Dílo tvůrčím způsobem zaujalo řadu hudebních skladatelů, Dvořákova hudební podoba však oslovuje silou tak neokázalou a přitom tak mocnou, že překonává vše dosud zkomponované. V díle se spojila umělcova genialita s osobní bolestí otce, jehož připravila smrt o tři děti. Bolest zkoncentrovala Dvořákovy umělecké dispozice, což mu umožnilo najít dosud neslyšená hudební propojení hlasových a instrumentálních možností, což řadí jeho Stabat mater k vrcholným dílům duchovní hudby.

Nelze pochybovat, že výběr interpretů byl velmi odpovědný a prozíravý. Zvolen byl orchestr i sbor z katolicky výrazně orientované hudební sféry, kde se zkušenost s interpretací duchovní hudby nevnímá jako prosté doplnění repertoárové nabídky. Slezská filharmonie Katovice i její Pěvecký sbor SFK jsou tělesy velmi kompaktními, dokonale vyváženými a ve všech směrech citlivě reagujícími. Dvořákovu Stabat mater měly až do jemných nuancí zažitou. K docenění jejich kvalit určitě přispěli i vrcholně disponovaní čeští (vlastně českoslovenští) operní sólisté. Jakoby jeden druhému předával vítěznou štafetu, tak se jevila jejich pěvecká posloupnost v sólových výkonech. Jejich dueta, geniálně Dvořákem rozložená i do málo obvyklých spojení soprán-bas, alt-tenor, doslova posluchače pozvedávala. Vzpomínky na působení v Moravském divadle v Olomouci svým projevem živě evokovala Mária Hann, ale přímý ohlas na její výkony se neodvíjel od této vazby; ale jednoznačně vyplýval z jejího mistrovství, z manifestace vlastní hlasové výjimečnosti. Krásným altem obdarovaná Jana Sýkorová handicap "neznámosti" v chrámu P. M. Sněžné rychle odstranila a získala si sympatie posluchačů jak svými výkony v úvodním Stabat mater a následným Quis est homo, tak zvláště v impozantním projevu v části nazvané Plameny už zchváceného. Přednes tenora Tomáše Černého vzbudil obdiv už prvním vstupem, ale velkého uznání si vydobyl ve Fac me vere tecum, kde byl jeho výkon podtržen jemnou melodií sboru. Bas Martina Gurbaľa byl jedním z nejvýznamnějších sloupů pantheonu, který byl pomyslně koncertním večerem duchovní hudbě postaven. Připomenout je nutno Gurbaľovo sólo ve čtvrté části Fac, ut ardeat cor meum a nepřehlédnutelné duo se sopranistkou Márií Hann.
Za korunu všeho dění považoval naplněný chrám osobnost dirigenta Stanislava Macuru, s nímž je spjata půl druhé desítky let trvající historie Podzimních festivalů duchovní hudby v Olomouci. Samozřejmě – postavil se i tentokrát před kvalitní orchestr, pečlivě připravený sbor a vynikající sólisty. Kouzelné však bylo, jak s těmito předpoklady naložil, jak je zformoval, jakého vyznění dosáhl, k jak kvalitnímu finále se dopracoval. Slovo optimální je samo o sobě superlativem, k němuž je obtížné cokoli přidat, pokud si nevšímáme specifik, které se k němu vážou. Stanislava Macuru je možno označit za dirigenta, jenž je svým pohybem, výrazem, zaujetím a prožitkem schopen se všemi, které diriguje, komunikovat, hovořit, povzbuzovat. A to všechno osobitě, tedy natolik svébytně, že v dirigentském světě k němu žádnou paralelu nenajdeme. V tomto směru je nutno se s dirigentem Stanislavem Macurou po skončení festivalu loučit. Tedy s přáním, aby konec jeho kariéry jako uměleckého garanta festivalu neznamenal pro další ročníky ani v nejmenším ústup z funkce dirigenta.