Aniž bych chtěla jakkoliv zlehčovat situaci, která kvůli koronaviru (nejen) u nás doslova paralyzovala život ze dne na den, právě tohle období nám může ukázat a nabídnout i nové možnosti. Takové, které bychom za normálních okolností ani nehledali, nebo bychom v nich nespatřovali cosi zajímavého či výjimečného, protože je považujeme za samozřejmé. Za něco, co je nám vlastní a na co máme výsostné právo. Přestože se tahle nelehká doba svým způsobem dotýká každého z nás (a to mnohdy hned v několika rovinách), i teď je čas na humor, na nadhled a optimistické vyhlídky. Bez toho by nám toho totiž moc nezbylo. ;)

Nevím, jak to máte vy, ale když pomineme závažnost situace, s níž se bezesporu nyní potýkáme (a ještě hodně dlouho potýkat budeme), já v tomto období spatřuju i hezké momenty. A taky pár úsměvných. Člověk by si měl udržet nadhled za všech okolností… Takže takhle to vypadá v době koronavirové u nás.

Pracuju. Víc než předtím. Mám v sobě zakořeněný pocit zodpovědnosti, který navíc úměrně stoupá s počtem dní na home office. A nemám to ráda. Tedy aby bylo jasno, práce z domu mi nevadí, ale v koutku duše bych si na chvíli přála, aby mi byl nějaký ten došlý e-mail pozdě večer jedno. Aspoň někdy a aspoň trochu. Ale není.

Koukám na televizi. Až moc. Vlastně jsem nikdy nebyla zběhlejší v porovnávání prohlášení jednotlivých hejtmanů, ministrů či členů krizových štábů z několika dní jdoucích po sobě. A není to dobré. Ani pro ně, ani pro mě. Ale dělám to kvůli práci, nejsem sadomasochistkou dobrovolně. Jak já už se těším na pořádný sportovní přenos! Sport byl totiž do vypuknutí nouzového stavu skoro to jediné, kvůli čemu u nás doma stále ještě máme televizi.

Uklízím. Čím dál tím víc. Vlastně každý den něco a pořád dokola. Až mám skoro pocit, že jsem si vypěstovala nehezkou úchylku. Kvůli jednomu kočičímu chlupu vysaju klidně celou chodbu, kterou jsem před chvílí dovytírala. Kuchyňská linka se leskne víc než nová. Koš na prádlo se nikdy úplně nenaplní. Květiny jsou přesazené, plevel vytrhaný, boty seřazené pomalu podle abecedy, knihy roztříděné. Čekají, až si na ně najdu mezi utíráním prachu čas.

Taky hodně vařím. Na to jsem se fakt moc těšila. Na ten okamžik, kdy budu moci vyzkoušet kombinace, které mě už dlouho lákaly. Vařím totiž ráda, ale moc času na trávení v kuchyni běžně nemívám. A tak si to teď vynahrazuju. No a pak zase uklízím. Znáte to – všude nádobí, hrnce, pánve, vařečky. A pak večer usnu vyčerpáním.

Peču. Taky hodně. Zakousnout se do ještě horkých mrkváčů s povidly z aronie, máčených v rumu a poprášených vanilkovým a moučkovým cukrem, nebo třeba do perníku s jablky, ořechy a čokoládou je senzační věc. Ale taky dost kalorická, že… Prý mám zpomalit, říká muž, musí pak víc běhat.

Návštěva lékaře se vyrovná takřka kulturnímu zážitku. Už jsem skoro zapomněla, jaké to je, když si namaluju řasy (nic víc stejně vidět není), legíny vyměním za šaty a pantofle za boty na podpatku. Je to až takový zvláštní pocit. A je úplně jedno, že jste v čekárně sami, předtím musíte projít důkladnou dezinfekcí, vyplnit všemožná prohlášení, až poté jste uznáni schopnými vyšetření. Na konci vás pak čeká bonus v podobě pár prohozených slov s lékařem. Jo!

Chodíme na procházky. Po práci mě manžel vyzvedne (můj muž chodí do zaměstnání do 1. patra, já pracuju v přízemí), nasadíme roušky a jdeme poznávat krásy okolí. Touhle dobou jsme měli být v Toskánsku, užívat si italskou pohostinnost, toulat se krajinou, potkávat známé… No, všechno je jinak a místo kopečků a starobylých městeček objevujeme kouzlo okolí řeky Bystřice. A všechno skvěle voní, stromy a keře se probírají k životu, zpívají ptáci, včely vítají jaro… Nádhera. Doporučuju každému.

Uklízíme v přírodě. Vadí mi, kolik je kolem řeky nebo v lese odpadků. Vadí mi, že existují lidé, kterým je úplně jedno, že odhodí lahev, i když je o kousek dál koš. A tak ty prohřešky jiných napravujeme. Občas nám někdo poděkuje, pochválí nás. Ale proto to neděláme. Asi trochu naivně doufáme, že druhý den už se k nám třeba někdo přidá. Kolik dní už takhle doufáme? Sedm, osm? 

Povídáme si. Taky hodně. Mám to moc ráda. Děláme to tedy i za normálních okolností, aby bylo jasno. Ale teď si to vyloženě užívám. Povídáme si ráno, u společné snídaně (běžně jedeme hned do práce), u oběda, na procházkách… A ty hovory, když si máte co říct, mají obrovské kouzlo!

To, že jsme momentálně víceméně uvězněni doma, nemusí nutně znamenat, že nám někdo či něco brání v životě. Naopak. Vůbec se nebavím o ekonomických a jiných důsledcích této situace, ty tu jsou a budou pro spoustu z nás. Ale z čistě lidského hlediska to může být vlastně dost fajn. Když to tedy vezmete za správný konec…