Hluboké filozofické téma a zároveň groteska. Moravské divadlo si vybralo pro svoji další premiéru hru od francouzského dramatika Georgese Neveuxe. Žaloba proti neznámému v sobě spojuje hned několik žánrů. Nechybí groteska, absurdní hra, realistické drama ani fraška. A tak vážné momenty střídají komické scénky a smutek v hledišti se rázem mění v smích. Moravské divadlo uvedlo hru jako první v republice. Premiéra proběhla v pátek 24. února.

Děj se odehrává roku 1910 v ruské gubernii. Za samolibým prokurátorem přichází čtyři postavy, které společně podávají písemnou žalobu a žádají, aby byla zaregistrována jako úřední spis. Není to však obyčejná žaloba, je to žaloba na Boha. Všichni žalobci přitom nejsou sociální případy. Ředitel pojišťovny, milionář a mladý manželský pár si stěžují na Boha, jako tvůrce absurdně uspořádaného světa, ve kterém dál už nemohou žít a nevidí jiné východisko než smrt. A protože nechtějí, aby jejich skutek byl jen individuálním gestem, ale aby měl též oficiální platnost, trvají na jeho úřední registraci. Skandální kauza posléze pronikne na veřejnost a situaci ještě dramaticky zkomplikují další dvě postavy – krásná prostitutka čekající dítě, jehož otcovství nesmí prozradit, a stará žena, jíž se v řece nešťastně utopil vnouček.

S těmito, ne zrovna veselými, náměty rozehrává francouzský dramatik svou hru. I přesto, že drama zpracovává závažné téma, najde se v něm hodně místa pro humor a komiku. Zatímco první polovina předkládá výpovědi žalujících a naznačuje příčiny jejich neštěstí, a je tedy více vážná, druhá půlka se nese ve veselejším tónu a žánrově barevnějším spektru. Hned začátek druhého dějství otevírá komická scéna, bravurně zahraná Josefem Bartoněm, který coby prokurátor Ivan Karaul vysvětluje svým "svěřencům", jak on sám si užívá každodenních obyčejných radostí života. Vypraví a fyzicky naznačuje, jak se kochá například z ranní očisty. Jeho laskání s imaginárními mýdlovými bublinami a proudem vody si od diváků zasloužilo velký potlesk i upřímný smích. Humorné jsou i postavy Pluškina a Kopaka, ztvárněné Jaroslavem Krejčím a Václavem Bahníkem. Manželský pár Michal a Dora jsou spíše přepjatě sentimentální. Pouze postava Paši v podání Lenky Kočišové je figura tragická. Přesto hlavně díky ní nabírá hra výrazných změn a graduje k nečekané pointě.

Hra obsahuje mnohá tajemství, díky nimž divák po celou dobu přemýšlí, jak to vlastně celé dopadne. V dramatu se také pracuje s motivem zrcadlení. Zrcadlo je na začátku fyzicky přítomno, když se v něm zhlíží doposud ještě spokojený a vyrovnaný prokurátor, dále o zrcadle mluví ve své řeči Pluškin, když komentuje svoje chování tak, že se na sebe nemůže podívat do zrcadla. A v neposlední řadě hra nastavuje zrcadlo také samotným divákům. Snad každý se během představení zamyslí sám nad sebou a zauvažuje, na kterou stranu by se zařadil. Podobnou funkci mají i váhy stojící na prokurátorově stole. Jsou využity nejenom k odměření jedu, ale slouží zde i jako symbol vyváženosti a urovnání protikladů a mohou být pojímány i jako prostředek k vážení skutků, ze kterých se jednotlivé postavy zpovídají.

Tajuplnou atmosféru pomáhá navodit i scéna, jíž dominuje obrovský křišťálový lustr a kolosální obraz Poslední večeře. Hercům ponechává velký volný prostor, který zvládli skvěle vyplnit. Autorem scény je hostující Jaroslav Valek. Také kostýmy korespondují s charaktery svých nositelů. Mladou manželku Doru charakterizují něžné šaty a romantický účes, prokurátora zase honosný oblek a pro prostitutku Pašu jsou typické křiklavě červené šaty s výrazným chlupatým kabátkem. Jejich autorkou je taktéž hostující Eva Kleinová. Režie hry se ujal slovenský režisér a pedagog Ján Sládeček. Jediné co se dá inscenaci vytknout je přílišná délka. Jinak je však skvělým hereckým koncertem.