Festival Zahrada i letos přilákal do dvoutisícové Náměště na třicet tisíc návštěvníků. Proč sem každý rok jezdí víc a víc lidí? Protože Zahrada má kouzlo, které jiným festivalům schází. Je to ostrůvek jiného světa, čtyři dny, na které stojí za to se těšit a vzpomínat na ně. Pořád dokola. Už devatenáct let.

"Umíííí!" křičeli pochvalně trampové, přestože jako ovace už dávno převládlo konvenční tleskání. Na Zahradu už před lety našlo cestu tradiční festivalové publikum a trampíci s liščími ohony jsou vidět spíše sporadicky, přesto je všude cítit úplně jiná atmosféra, než jaká panuje na rockových festivalech. Především je tu nezvykle čisto. Nejen ve stanovém městečku, ale i na jednotlivých scénách. Že by si návštěvníci Zahrady ještě pamatovali, že odpadky patří do koše a ne do přírody? Že nastlat si pod sebe kelímky od piva znamená, že nebude možno sednout si na zem?

Vůbec, lidé se na Zahradě jaksi víc usmívají než bývá obvyklé. Je tu i míň opilců. Možná za to může předražené pivo (festivalový sponzor Kozel za 30,-), možná si platící návštěvníci chtějí z festivalu i něco zapamatovat. Narazit na opilý spací pytel ležící uprostřed vřavy se mi za celé čtyři dny podařilo jen párkrát. (Třeba v Trutnově je překračujete pořád.)

Ostatně i program je tu takový lepší. Při přechodu z jedné scény na druhou (jsou tu čtyři) si pěkně protáhnete nohy, nehrozí však, že o něco stěžejního přijdete - hlavní koncerty se totiž nekryjí a když začnou první tóny obydlovat amfiteátr, ostatní scény už ztichnou. Kapely a písničkáři se pak střídají jako na běžícím pásu a pokud se zrovna netrefí do vašeho stylu, dlouho vás nudit nebudou, vystoupení trvá k patnácti minutám. Je to vlastně jen ochutnávka, pokud vás zaujmou, druhý den máte šanci si je poslechnout na komorní scéně v dlouhých recitálech. Hlavní hvězdy pak nastupují až za tmy a ty prozměnu hrají podstatně delší sety, než bývá na festivalech obvyklé a nešetří přídavky. I ti moderátoři se jaksi dají, což poslední dobou bývá neobvyklé. Jiří Brabec a Petr Sedláček mluví deset minut a publikum je poslouchá, směje se, tleská. Nepamatuji se, kdy (a kde) jsem to zažil naposledy. Je vidět, že Zahradu dělají profíci.

Není se čemu divit, že publikum nadšeně reaguje na Wabi Daňka, Vlastu Redla, Pavla Bobka, AG Flek či Nohavicu. Ono si ale vychutná i žánrový úlet do bigbítových vod, když se na podiu objeví Blue Effect sice se španělkami, ale s pořádným nářezem. Zaplněný amfitétr s nimi zpívá stejně, jako o chvíli později s Nohavicou. Šanci mají ale i méně známější interpreti. Publikum se chytá na Arnošta Frauenberga i na ženské trio Přelet MS. Všichni mají šanci. Je to všechno jaksi správné, v dnešní době plné nabubřelé samohany je tu aspoň na čtyři dny ostrůvek, kde se lidi chovají docela fér. (Když jsem na Nohavicově koncertu po stržení opony s hrůzou zjistil, že mi ve výhledu na ostravského barda stojí sice malá, ale dost významně zaclánějící reprobedna, než jsem začal uvažovat o nasazení loktů k získání příznivějšího fotografického stanoviště, jakýsi mladík, vida můj zoufalý pohled, mi sám od sebe nabídl svoje místo. Díky!)
Zahrada je kus jiného světa. Možná proto na ní každý rok přijede víc a víc lidí. Kdo totiž jednou začne, už nepřestane. Tak zase napřesrok...