Moravská filharmonie Olomouc včera zahájila svou 63. koncertní sezonu. První koncert byl po všech stránkách výjimečný a potěšil všechny, jimž byl určen. Tentokrát se jednalo o abonenty prémiové skupiny, kteří patří mezi předplatitele 3 – 4 koncertních cyklů. Před koncertem promluvil ředitel MFO Vladislav Kvapil o dramaturgii večera a interpretech a vyslovil přesvědčení, že zahajovací koncert předznamená celou sezonu a bude dobrým příslibem do budoucna.

Zahajovací koncert byl koncipován jako pocta Nikolaji Andrejeviči Rimskému-Korsakovovi. MFO tak připomněla, že letos uplynulo právě sto let od jeho úmrtí. Skladatel je dodnes po celém světě spolu s P. I. Čajkovským pokládán za nejoblíbenějšího ruského komponenta a v oboru orchestrace za skutečného génia. Jeho Šeherezáda se stala vyvrcholením prvního koncertu.
Zahajovací koncert proběhl pod taktovkou šéfdirigenta Petra Vronského, dokonale připraveného a v projevu decentně precizního a kultivovaného. Bylo zřejmé, že dirigent jak úvodní Čajkovského Koncert pro klavír a orchestr č. 1 b moll, tak i zmíněnou Šeherezádu Rimského-Korzakova obsáhl nejen technicky, ale dokonale promyslel všechny finesy a detaily skladeb tak, aby v interpretaci nezanikly a byly zřejmé celému koncertnímu auditoriu.
V úvodním Čajkovského koncertu se stal dominantní osobností ruský sólista Vitalij Berzon. Představil se jako osobnost velkého formátu, kterou nezdeptala ani dvacetiletá totalitní perzekuce. Jeho přednes sólových pasáží Čajkovského koncertu byl obdivný zejména tím, že dokázal přesvědčit nadšené posluchače, jak ryzí hudbě naslouchají. Olomoučané nešetřili projevy uznání, což prokázali v Olomouci ne příliš frekventovaným "outstanding ovation".
Zásluhou šéfdirigenta byla kompatibilnost sólisty a orchestru absolutní a hlavně radostně vzájemná a respektující.
Šeherezáda Rimského-Korsakova byla pro posluchače po všech stránkách skutečnou pohádkou ve smyslu hudební lahůdky. Skladba patří mezi programní díla, sleduje konkrétní děj a k němu váže sugestivní melodiku, spojuje a propojuje jednotlivé nástroje a nástrojové skupiny, a tak posiluje obraznost i narativnost celé skladby. Vše se děje v rovině pocitové, posluchač není veden k přiřazování konkréta k hudebním motivům, ale k prožívání nálad, a jak poznamenal Zdeněk Grasse, k pochopení majestátu a poezie moře, k němuž měl skladatel jako lodní důstojník velmi blízko. O míře skladatelova talentu svědčí i skutečnost, že se stal předním světovým skladatelem především vlastním studiem.
Šéfdirigent v závěru koncertu vyzvedl všechny osobnosti orchestru, jež v hojně se vyskytujících sólech zazářily, aby upozornil na jejich podíl, kterým přispěly k dokonalému přednesu skladby. Nepochybně největším byl výkon koncertního mistra Víta Mužíka.