Zahájení čtyřiadvacátého ročníku Podzimního festivalu duchovní hudby se odehrálo v neděli 24. září v chrámu sv. Mořice v Olomouci. Dramaturgie letos opět nabízí koncerty různých stylových období a žánrů (od baroka po jazz a filmovou hudbu) a otevírá posluchačům nečekané možnosti prožitků v chrámových prostorech a sálu Olomouckého arcibiskupství.

Neméně si dramaturgie všímá i jistých souvislostí uváděných děl v určitých kostelích. Tak tomu bylo i v případě zahajovacího koncertu. Sousoší Krista na hoře Olivetské umístěné u vnější jižní strany chrámu korespondovalo s uvedeným stejnojmenným oratoriem Ludwiga van Beethovena. Tomuto výjimečnému dílu předcházela kantáta Otčenáš Leoše Janáčka pro harfu, varhany, tenor a smíšený sbor. Mezi sólisty se objevily dvě olomoucké jistoty zaručující nejen hudební profesionalitu, ale i vřelou náklonnost svého domácího publika. Byli jimi harfenista Moravské filharmonie Anastázie Tomečková a svatomořický varhaník Karel Martínek. Ten si skvěle "pohrál" se zvukovou barevností pětidílné kantáty a nechal nástroj rozeznít ve zvonivých rejstřících varhanního plena až v poslední části. Posluchačsky příznivou témbrovou zkušeností bylo snoubení varhan a harfy. Tenorista Jaroslav Březina přednášel své sólové části jasně, někdy je až moc exponovaně vnášel do celého prostoru. Zajímavé bylo bezprostřední srovnání změny jeho projevu ihned v úvodu následujícího oratoria, kde vystoupil coby modlící se Kristus. Svým projevem předvedl škálu jeho hlasových možností (strachu, obav, proseb, vypětí, zvolání aj.). Další významnou pěveckou roli zastala sopranistka Marie Fajtová, která oživila postavu serafína a doslova andělsky vynikla s téměř nadpozemskou lehkostí v obtížných koloraturních částech a závěrečných kadencích. V poslední části vstoupil do hry i jeden z učedníků Petr, kterému propůjčil hlas Peter Mikuláš, a jeho znělá basová poloha skvěle doplnila tercet zpěváků. Oratorium Kristus na hoře Olivetské se v Čechám (dle OSA) nehrálo téměř více jak čtvrtstoletí a je nesmírně pozitivní, že po tak dlouhé době mohlo zaznít právě v Olomouci, k níž má i Beethoven vztah přes arcivévodu Rudolfa Jana. Taktovky a nastudování se ujal dirigent Marko Ivanovič. Komorní filharmonie Pardubice společně se Slovenským filharmonickým zborem dokázali své bohaté dynamické možnosti, ale spíše té silnější povahy. Poněkud se vytratilo dynamické uklidnění a pokornější doprovodná úloha, která šla na úkor snaze všech sólistů.

Spojení těchto dvou skladeb, které jsou, de facto, zhudebněním modliteb, přineslo zajímavé srovnání a zkušenosti nejen stylové, ale i interpretačně pojaté. Zahájení letošního festivalu je tedy promodlené a snad i následující průběh celého festivalu přinese ovoce nejen v nezapomenutelných provedeních, ale i poselství festivalu samotném.