V rádiu jsou moderátoři většinou skrytí, je slyšet jen hlas, ale v průběhu let se stalo, že se moderátoři postupně začali objevovat na venkovních akcích a moderovat nejrůznější plesy, diskotéky a další události… Co to pro tebe osobně znamenalo? Nebylo to vystoupení z komfortní zóny?
Takhle. Doteď z toho mám "trauma". Od té doby, co se to stalo poprvé, a to přesně vím, kdy k tomu došlo. Bylo to Vítání jara s Liborem Vojkůvkou ve Šternberku. Na to nikdy nezapomenu. A ano, vystoupení z komfortní zóny je moc pěkné spojení, které to přesně popisuje. Opustit studio, to bezpečí, kde jsem svým způsobem chráněná, mluvím si do zdi a v žádném případě si nepředstavuju těch sto tisíc lidí na druhé straně. Já jsem v rádiu v pohodě. Jakmile jsme museli začít chodit na venkovní akce, tak jsem šílela. Jsem strašný trémista, mám okamžitě knedlík v krku a nikdy se toho nezbavím. Nevím proč, ale je to tak. Je to pro mě obrovská zodpovědnost, protože jsem nejen slyšet, ale jsem i vidět. A nemyslím si, že jsem úplně televizní typ, zkrátka se víc cítím v rádiu než venku, kde na mě lidé vidí. Poměrně často jsem se setkávala s tím, že lidé byli hodně překvapeni tím, jak vypadám. Oni na základě hlasu měli nějakou představu, ve většině případů že jsem krásná, vysoká, prsatá, blondýnka a najednou jim na akci přišla malá a brýlatá moderátorka. Což se trošku pojí i s tím prvním vystoupením ve Šternberku, kdy mi do rádia po několika letech zavolal jeden posluchač, Roman se jmenoval, a ptal se, jestli jsem pořád tak ošklivá, jako tenkrát. Ale já to beru, já jsem tenkrát vypadala jinak, ani jsem si nějak nelámala hlavu s tím, co si na sebe obléknu. Dneska si myslím, že už je to snad lepší (smích).

Říkáš, že jsi nervózní i v dnešní době, kdy máš jít moderovat. Přitom když tě člověk vidí na venkovní akci, tak vypadáš sebevědomě, bez problémů si všechno odmoderuješ, asi by nikdo neřekl, že jsi takový trémista..
Jsem. Říká to víc lidí, že to nechápou. Ale já se opravdu klepu, přecházím sem a tam a než udělám první vstup na mikrofon, tak je to strašný pocit. Ten první vstup je hodně důležitý, a to platí i ve vysílání. Pokud se mi povede, tak ten den bude fajn a když ne, tak už se to celý sype a u venkovního moderování je to taky tak. Já prostě nesmím pokazit první vstup. Nesmím na něco zapomenout, nepřeřeknout se, nesplést jméno. To pak mám pocit, že už se nehodím ani na hnůj.

Přeřeků máš za ta léta asi hodně…
No jenom za dnešek hned čtyři (smích).

Je nějaké slovo, které víš, že ti dělá problém a bojíš se, že ho ve vysílání zákonitě pokazíš?
Jedno takové mé oblíbené je Přerov. Všem z Přerova se omlouvám, ale když je něco v Přerově, tak mám problém to "př" dostat ze sebe a úplně nejhorší je, když mám zahlásit, že je nehoda před Přerovem. Takže to je za mě opravdu zakleté slovo, které ani po těch letech nedávám. Musím ho dát, ale mám z něj trauma. Spousta lidí má třeba problém s ulicí Jarmily Glazarové a podobně, ale to mi problém nedělá. Já se zadrhnu na docela jednoduchých věcech. Třeba dnes jsem ze sebe nemohla dostat skatepark, potom jsem se zasekla u rozária a nebyla jsem schopna říct, že do Moravského krasu jezdí krasobus. Já jsem řekla, že tam jezdí krasobrus, a tím jsem to úplně zabila. A už jsem na sebe byla zase naštvaná, že nejsem schopna říct tak obyčejné věci. Takže si myslím, že je nejvyšší čas odejít do důchodu. (smích) V kolika to teď je? V pětašedesáti? Nebo později? No jestli to budou pořád posouvat, tak se tam nedostanu nikdy.

Ale zase bys pak měla šanci oslavit padesát let na Hané…
Ano, padesát let na Hané, to by byla velká výzva a šance. V takovém případě si za dvacet let spolu ještě uděláme rozhovor. Napiš si to do diáře!

U tvého jména se téměř neodlučitelně objevuje i tvá přezdívka - Qweetko. Asi už jsi to říkala hodněkrát, ale přesto se najdou čtenáři, které bude zajímat, jak vlastně vznikla?
Přezdívku mi vymyslel ještě v devadesátých letech posluchač, jmenoval se Michal Loun. V televizi tou dobou šel seriál Blossom, česky Kvítko. Hlavní hrdinka vypadala podobně jako já - křivý nos, zuby, ofina… byly jsme si lehce podobné. No a jednou na mě tento posluchač natrefil na akci, oslovil mě a řekl, že vypadám jako to Kvítko. Začal mi psát do rádia a vždy mě oslovoval "Ahoj Kvítko". Já jsem ve vysílání citovala "píše nám Michal - Ahoj Kvítko…" A najednou začali psát další a psali "ahoj květino", "květeno", bylo to hodně variabilní, a pak se to ustálilo. Takže má přezdívka vznikla od posluchačů Radia Haná. Já jsem to tak nechala a můžu říct, že nedávno se kruh uzavřel, protože na jedné venkovní akci na mě chlapi zase pro změnu pořvávali "Amy", podle postavy z Teorie velkého třesku. Já jsem se podívala, kdo tu brýlatou vědátorku hraje, a je to úplně stejná herečka, která hrála Kvítko v devadesátkách. Takže asi tam ta podoba byla tenkrát a je tam očividně pořád.

Kromě přezdívky k tobě neodmyslitelně patří i Karel (gumové prasátko pozn. red.), kterého s tebou můžeme vidět na různých akcích, občas jej slyší i posluchači z éteru… 
No slyší ho hrozně málo. Myslím si, že Karel takový prostor ve vysílání nemá, to by asi úplně neprošlo, aby nám chrochtal do éteru. Ale na venkovních akcích se už etabloval, našel si své místo a už oslaví pětileté výročí. 

Já se právě chci zeptat, jak jsi k němu přišla a kdy se z vás stala tak nerozlučná dvojka?
Když jsem měla čtyřiačtyřicáté narozeniny, tak mi nezávisle na sobě dali dva kamarádi dvě gumová prasata. Nechápu, stalo se. Ale hned jsem říkala, že je to dobrá hračka, že hezky chrochtá a začala jsem ho nosit ze začátku na nejrůznější dětské akce, karnevaly, besídky apod. A Karel se chytil, protože když zachrochtá do mikrofonu, tak to zní perfektně a hlavně je to skvělá seznamovací pomůcka pro děti, aby nebyly ostýchavé. Během let se Karel dostal i na další venkovní akce, kde moderuju a musím říct, že už se to dostává do roviny, kdy já přijedu někam na akci a pomalu nikoho nezajímá, že tam jsem, ale všichni se ptají na Karla. Takže ho musím okamžitě vytáhnout z jeho prasečí přepravky, a co se mi stalo, tak se po Karlovi ptal pán i v supermarketu. Karel je se mnou opravdu všude a dokonce má už i svůj Facebook - Karel z Hané. Vždycky, když je na nějaké akci, tak se fotíme a on má nakonec víc lajků než já. Je to prostě "sele-brita". A přiznávám, že Karel pro mě není jen obyčejná věc či rekvizita, ale opravdu je mou součástí a mám ho neskutečně ráda. 

Třicet let v rádiu je poměrně dlouhá doba. Přišlo během těch let období, kdy jsi třeba uvažovala o změně? Že by tě přepadl syndrom vyhoření a přemýšlela jsi, jestli z rádia utečeš?
Jo, tak dvakrát, třikrát za těch třicet let. Je zvláštní, že to bylo až po delší době, třeba v posledních sedmi letech se mi to stalo. Předtím jsem možná byla jenom unavená, ale najednou jsem měla pocit, že už se mi nedaří, že udělám tři přeřeky a už je všechno špatně. Takže ano, prošla jsem si tím. Já prostě chci, aby rádio bylo super a kdybych se najednou měla stát kotvou, která ho potáhne ke dnu, tak se radši odpojím. Párkrát jsem to tak měla. Pak se to nějak nahodilo zpátky, nevím ani, jak se to povedlo, ale jsem za to ráda. A jsem ráda, že jsem v práci, která mě baví i se skvělým kolektivem lidí kolem mě.

Moc času sama na sebe nemám, ale jsem ráda, že si najdu čas na to, abych se potkala s kamarády nebo s rodinou. To je pro mě nejdůležitější.

Chystáš se v létě někam na dovolenou?
No.. já jsem na dovolené nebyla už asi takových deset nebo jedenáct let. (smích) Možná i víc. My totiž děláme s kamarádkou přes léto tábory, což teda není dovolená, ale pro mě je to neskutečný relax. Vždycky si odpočinu, vyčistím si hlavu, nemyslím vůbec na práci, vypínám telefon a jsem v přírodě, s dětmi a s lidmi, které mám strašně ráda, a na které se vždy celý rok těším. Takže ona to sice není dovolená, ale pro mě to svým způsobem odpočinek je. A musím říct, že když tábor končí, tak se mi nikdy nechce zpátky a nejraději bych si to ještě o další turnus prodloužila. Měnit tu nekonečnou pohodu a volnost za přesný řád a režim, ve kterém člověk musí fungovat dennodenně, to není snadné.

Tak to je příjemné volno, které tě čeká v létě. A když trávíš každý všední den v rádiu, do toho moderuješ nejrůznější akce, tak jak dobíjíš přes týden energii? Máš vůbec čas sama na sebe? 
Ne. Jednoduchá odpověď (smích). Jsem ale tak hrozný lenoch, že si odpracuju vysílání a akce, a pak hrozně ráda spím. To je pro mě největší relax, kdy si zalezu do pelíšku a koukám se na televizi. Mám své oblíbené pořady, většinou kriminálky, samozřejmě nekonečný seriál Ulice, na kterém ujíždím už od začátku. Moc času na sebe nemám, ale jsem ráda, že si najdu čas na to, abych se potkala s kamarády nebo s rodinou, to je pro mě asi nejdůležitější. Ségry a rodina. Protože si myslím, že nic víc, než společný čas si ani dát nemůžeme. Jsme fakt rádi, když se sejdeme všichni a máme na sebe čas. Takže vyloženě nějaké koníčky u mě nehledej, ale dobíjím se tím spánkem. To mi fakt pomáhá.

Už jsme dnes v nadsázce nahodily padesátileté výročí na Hané, ale já se tě stejně závěrem musím zeptat, kde se vidíš za deset let?
(smích) To by ses měla spíš zeptat, kde vidím Karla za deset let. Jeho popularita bude strmě stoupat dál, to je jasné. A určitě bude mít v rádiu nějakou funkci (smích). No a já za deset let… Kdybych nevysílala, tak bych chtěla pomáhat lidem, co do rádia nastoupí. Živý přenos opravdu není nic jednoduchého, byla tady velká spousta lidí, co to chtěli vyzkoušet, měli odhodlání a pak se rozsvítilo červeně "on air" a najednou kolapsy a oni to nedávali. Takže bych jim ráda pomáhala se naučit, jak to překonat. Ale já samozřejmě ani nevím, jestli za deset let bude rádio fungovat v tom módu, v jakém funguje teď. Protože jsou různé technické změny. Další taková má vize je, že tady budu dělat svačinářku. To si myslím, že by mě bavilo. A pokud se nepletu, tak v příštím roce má dvacetileté výročí Procházka pamětí, kterou posluchače s kolegou Lukášem provázíme už dlouhá léta. Takže pokud bude tento pořad fungovat i za deset let, tak aspoň ten bych si ráda ještě moderovala. Nikoho jiného k němu nepustím! (smích)