"Tak nám pane řiditeli posprejovali tělocvičnu." "To je nemilé, ale už stavíme novou." "Jenže oni posprejovali tu, která ještě nestojí." To je fiktivní rozhovor, který se mohl odehrát během minulého týdne na olomouckém Gymnáziu Čajkovského, když se na zdech právě rostoucí sportovní haly objevil několikametrový výtvor neznámého sprejera.

Otázka zní, zda to byl vandal či volnomyšlenkářský umělec. Jistotou však je, že dosti lidem zajistil zbytečně vynaloženou práci a připravil je o nemalé prostředky na odstranění jeho pochybných projevů individuality. Graffiti jako součást popkultury nás svou neutuchající přítomností oblažuje již několik desítek let. Pro někoho nepochopitelné vandalství, pro jiné nespoutaný projev pouličního umění. Stejně jako v mnoha dalších odvětvích lidské činnosti i zde proti sobě stojí dva nesmiřitelné tábory. V tomto případě povětšinou oddělené generační bariérou.

Nedělejme si však iluze o novosti sprejerského problému. Počátky výzdoby životního prostoru lidí sahají až k výzdobě jeskyní našich pravěkých předků. Po stěnách domů se malovalo i ve středověku. V nejednom historickém objektu vám nyní při prohlídce s šibalským úsměvem na retech ukazují ne zrovna slušné nápisy stvořené tehdejšími výlupky, doplněné i o pikantní kresbičky.

Od doby jekynních lidí jsme prošli jistým vývojem a čmárání po zdech ztratilo svůj rituální význam. Touha neznámých tvůrců zanechat po sobě nesmazatelnou stopu je však neutuchající. Problémem však je, že současná mládež dostala díky technickému vývoji do rukou mnohem efektivnější způsoby, jak projevit svůj individuální umělecký přetlak. Přírodní barviva a před několika desítkami let oblíbené barevné křídy nahradily sofistikované spreje s několikasložkovými barvami. Pokrok tak věčně slávychtivým umělcům dal do rukou zbraň hromadného barevného ničení.

Neodvažuji se hodnotit úroveň jednotlivých výtvorů. To nechť posoudí budoucnost a kunsthistorici za pár století. Co však hodlám hodnotit, je umístění daných barevných obrazců. Snad nejevidentnější zhůvěřilostí je zanechávání sprejových stop na historických památkách. S pokrokem moderní doby a jejími vynálezy se snoubí i zodpovědnost za jejich používání. Ať už totiž touha po sebevyjádření mladých sprejerů proudí třebas silou Niagarských vodopádů, tvrdě bych trestal, chtějí-li ji směřovat na historické památky či výdobytky lopotné práce jiných lidí. Podle starého principu má osobní svoboda končí tam, kde začíná svoboda a práva toho druhého. Tudíž mladí umělci, tryskejte své emoce ze sebe i barvy ze svých sprejů, ale dejte právo i ostatním vychutnat si své emoce při pohledu na neobarvené kulturní památky a výplody svého snažení.
Nechtěl bych totiž, aby průvodci za pár století při exkurzích pronášeli věty typu: "A zde vidíme čtyři sta let starou unikátní stavbu. Původní podoba fasády se nám nedochovala, neboť je nenávratně ztracena pod nánosy sprejových barev z té doby. Ty však nejsou unikátní, neboť pokrývají valnou většinu památek té doby."