Zásek u startu, cíl v nedohlednu. Druhá činoherní inscenace v čerstvé sezoně Moravského divadla, komedie Shakespeare v Hollywoodu, baví detaily a malými vedlejšími rolemi, svůj souboj ale zatím prudce prohrává se statičností a obsahem své dramatické předlohy.

1933. Evropská špička divadelní režie Max Reinhardt dobývá přírodní divadlo Hollywood Bowl. Diváky okouzluje jeho interpretace Shakespearova majstrštyku Sen noci svatojánské. Megalomanská inscenace sbírá reakce hýřící bezprostředním nadšením. Respektovaný rakouský tvůrce s židovskými kořeny se potutelně usmívá. Nacistický hon na jeho osobu se nezdařil, vypadá to, že v Hollywoodu může hladce navázat na své životní dílo, které předtím odkázal milovanému Německu. Na základě úspěchu představení ho ostatně oslovuje společnost Warner Bros. Následuje říjen 1935. Filmová adaptace Snu noci svatojánské pálí z promítaček přímo na stříbrné plátno. První a poslední film Maxe Reinhardta pro hollywoodskou mašinerii, pro kterou byl jako uznávaný Evropan asi až moc dobrý. V říjnu 1943 umírá.
Taková je skutečnost, historická fakta, z kterých čerpal i Ken Ludwig při psaní své komedie Shakespeare v Hollywoodu. V komedii o průběhu natáčení adaptace Snu, v níž je realita neustále v konfrontaci se shakespearovskou pohádkovou magií. Na jedné straně si prostoduchá hollywoodská hvězdička jednou z hlavních rolí zlepšuje nabouranou reputaci, na té druhé skutečný král elfů Oberon absolutně netuší, kde se to ocitl, proč má jakože "hrát" sám sebe a proč mu někdo podsouvá, že jeho samotného vymyslel "jakýsi šejk jménem Spír".
Ludwig napsal inteligentní, vtipný a hravý text. Břitčí britský humor postavený na dialozích prolíná s typickou hollywoodskou melodramatičností, dělá si z ní terč k posměchu a zároveň ji dokonale využívá ve svůj prospěch, vědomě s ní pracuje. Převod na prkna Moravského divadla pod dohledem hostujícího režiséra Michala Przebindy bohužel tolik nevyšel. Pro inscenaci by mohlo platit jedno heslo - nevyužitý potenciál.

Předčasná smrt

Statičnost. Jako jeden z hlavních problémů. Není to tak dlouho, co divák mohl těkat očima během premiéry syrového, emočně vypjatého kusu Na miskách vah v režii Michaela Taranta. Shakespeare v Hollywoodu má bohužel dost blízko k pokulhávajícím kouskům z minulé sezony. Przebinda rozehrává řadu situací nabitých komickým potenciálem, bohužel ale předčasně selhává, málokdy se mu věci podaří dotáhnout do funkčního konce. Nepomáhá si prostorem. Řadí se do fronty režisérů, kteří si na jevišti MDO vylámali zuby. Nedokázali s ním hnout, zaplnit ho, polít ho živou vodou a pracovat s ním, jako by byl jednou z vedlejších, přesto zatraceně důležitých postav. Vůbec ne bezživotných. Ano, předpremiérové taháky o tom, kterak je inscenace lidnatá a je do ní zapojený celý soubor, jsou pravdivé, ale ve výsledku je to vlastně jedno. Není to totiž vidět ani cítit. Na jevišti se sice sem tam pohybuje hromada postav, které ovšem zřídkakdy (a jsou to vzácné chvíle, na které ještě dojde řeč) svrhnou panující statičnost a zadupou ji do země. Vše velmi zvláštním způsobem mrtvé a spíš umělé a šedé stejně jako faleš a prázdnota prezentovaná (právě v tomto případě, v době, kdy vykalkulované adaptace Shakespeara okupovaly kinosály) hollywoodskou továrnou na parodie snů.
Přitom tu záblesky jsou. Situace s antiiluzivními momenty, co prolínají film s divadlem, dokazují fakt, že sledujeme "divadlo o natáčení filmu". Przebinda prokazuje, že mnohdy má na to střílet příjemné nápady. Natáčení milostných scén (papundeklové kulisy, obří kamera, klapka, hysterický a přehnaně ambiciózní asistent režie), na plátno promítaná ukázka z herecké zkoušky a pár dalších drobností, které nakopávají jinak těžkopádnou unavenou komedii a k tomu ještě připomínají podobně laděného Mazaného Filipa, neprávem podceňovanou filmově-divadelní parodii Václava Marhoula. Velká škoda, že je režie využívá jen povrchně, navíc poměrně zbrkle násilně. Jakoby se štítila s nimi pracovat víc a příliš brzy tak drhla své potenciální motory.

Magical Mystery Tour

Zpět ke zmiňovaným vzácným situacím. Souvisejí s herci. Vojtěch Lipina (Dick Powell, Albert Warner), Pavel Doucek (Joe E. Brown, Harry Warner), Jiří Suchý z Tábora (Jimmy Cagney, Sam Warner, Tarzan, homosexuální maskér a bůhvíco ještě). Tři herci, vícero rolí. A především hlavní pohony inscenace. Ač se to na první pohled nemusí zdát. Baví vás jejich maličkosti, detaily a svěží herecký projev. Užívají si drobné i větší kreace, právě jejich výstupy jsou připomínky vyhaslé dynamiky, jsou to pokusy znovu nahnat tempo. Dokazují zlaté pravidlo, že není malých rolí. Baví vás rozmanitostí v pohybu, citem pro načasování vtipů a vůbec zdánlivě nenápadnou nesnesitelnou lehkostí během jednotlivých výstupů. Lupina se Suchým navíc opravdu jako jediní dokážou alespoň na moment navodit rozvernou atmosféru medializovaného Hollywoodu 30. let. Se všemi typickými klišé, se vší bulvárností, parodičností, romantičností i frajerstvím. Mužské trio pak výborně doplňuje Vendula Fialová, která neodolatelně přesně a celistvě ztvárňuje dokonalý prototyp nablblé, protivné, naivní a ultrarozmazlené star Lydie Lansingové.
Pokud tedy Shakespeare v Hollywoodu v něčem vyniká, je to ztvárnění malých vedlejších rolí. V případě hlavních partů se o bezmezném nadšení ovšem psát nedá. Karol Suszka dostál svým slovům a je skutečně a doslova "nad rolí" režiséra Maxe Reinhardta. Jenomže bohužel až příliš. Přesvědčivý není ani jako tahoun, ani jako doprovodný vypravěč ospalé show. Reinhardta hraje jako egoistického staršího muže, kterému je velmi podivným způsobem lhostejné okolí a vlastně i film, který natáčí, jeho vlastní tvorba. Zcela mimo jsou Reinhardtovy poznámky mířící k jeho pronásledování nacisty či situaci v Německu, kde se pomalu, ale jistě k moci dere vymytý Hitler. Jde o připomenutí životního osudu reálné osobnosti, o kontrast vytvářející střet syrových nepříjemných faktů s totální pohodou ve vatě tehdejší hollywoodské smetánky v čele s producenty, z jejichž očí pálí stodolarové bankovky. Jenomže vše tohle se k divákovi táhne líně z úst pozoruhodně odosobněné, chladné persony. Pokud má jít o nadhled souznící s komičností zbytku, pak se dost ostře míjí s účinkem.
Duo Oberon & Puk v podání Jaroslava Krejčího a Ivany Plíhalové. Žádná výtka proti výkonům představitelů. Alespoň po dobu představení perfektně sehraná dvojka užívající si své party z jiného světa do posledního dechu (zejména Ivana Plíhalová je jako vrtošivý Puk v mnoha situacích famózní rozbuškou pro výbuchy smíchu). Problém je v radikální stylizaci, ve vedení obou partů, které nejenom, že pocházejí z jiného světa, ale tak trochu i z odlišné inscenace. Jsou jako Návštěvníci ze stejnojmenné francouzské sci-fi taškařice, mají look podivínů z uzavřeného karnevalu pro fanoušky Star Treku nebo rozjívených návštěvníků disco 80. let. Pro někoho náramná dvojice produkující skvostné humorné chvilky, pro někoho víceméně nepříjemný prvek, který zcizuje poslední zbytky prapůvodní shakespearovské fantasknosti a mystičnosti a nahrazuje je brakem, laciností v podobě stříbrných hábitů, paruk a elfských královských korun s blikajícími světýlky. Jako drogově omámený Shakespeare zbavený své vznešenosti, elegance a tajemnosti, pobíhající mezi chladnými studiovými scénami a libující si v psychedelii alba Magical Mystery Tour od The Beatles. Vyberte si sami.

Pod povrchem

Jeden z ústředních problémů smrtelníků. Nechtějí věřit. Nechtějí vidět za skutečnou oponu, někam dál, místo toho raději věří svým povrchním, uměle vytvořeným snům, co se k nim ženou z továren na zábavu. A stačí jim to, hladce se tomu poddávají, přesah je nezajímá, snad o něho ani nestojí. Právě o tom vypráví Ludwigův Shakespeare v Hollywoodu. Takové téma se skrývá v jádru, pod rozjívenou komediální slupkou chytře prolínající filmovou fikci s tou divadelní. Škoda, že Przebindova inscenace se k jádru nedostala. Leností a snad i únavou se zasekla někde na začátku cesty. Snad se zvedne a nevzdá to. Takhle je to totiž stále jen promarněná šance.