Reklama

Čtvrtek 20. února 2020, svátek má Oldřich, venku je 7.6 °C

Věra Zukalová: Můj největší sen byl stát se mámou

Rozhovory

20.11.2019

Jan Procházka

Možná ji znáte jako Věru Novotnou, jméno Zukalová nosí teprve od letošního září. A nejspíš ji znáte jako tu usměvavou zrzavou ženu, která v rámci Dobrého místa pro život organizuje nejrůznější nápadité charitativní akce a pomáhá, kde může. Tenhle rozhovor je hodně o ní. O tom, jaké měla sny, jak se prala se životem, i o lásce, kterou kolem sebe rozdává.

Známe se Věrkou moc let a vím, že je to žena, která je na jednu stranu pevná jako skála a na druhou nesmírně křehká. Možná tahle kombinace z ní dělá anděla, jenž už řadu let pomáhá, kde je potřeba. Přiznám se, že na tenhle rozhovor jsem si záměrně nepřipravoval otázky. Chtěl jsem, aby plynul sám, aby byl autentický, abychom se přirozeně dostali ke všem tématům, kterých se musíme dotknout, i když nebudou moc příjemná...

Jsou věci, jež do textu nepřenesete: Dlouhé pauzy. Slzy v očích, které se objeví ne, když se dotkneme těžké nemoci, kterou Věra před časem prodělala, ale ve chvíli, kdy mluví o solidaritě okolí… Šibalský úsměv, radost a hrdost, jež zazní v hlase, když hovoří o kolezích. Seděli jsme spolu přes dvě hodiny a následující řádky jsou tak vlastně jen torzem našeho rozhovoru, který plynul naprosto přirozeně. Vážím si té otevřenosti. I toho, že při autorizaci Věra prakticky nic neškrtla. Jenom zpátky zdrobnila všechna jména blízkých tak, jak těm lidem doopravdy říká...

Věra Zukalová (45)

Veřejnost ji nejspíš zná ještě pod jménem Věra Novotná jako zakladatelku a tvář organizace Dobré místo pro život, která už přes deset let pomáhá potřebným. Činí tak ale jinými metodami, než bývá zvykem. Propojuje totiž ty, kteří pomoc chtějí poskytnout, s těmi, kteří ji potřebují. A nezřídka při tom vznikají přátelské vztahy.
Pod hlavičkou Dobré místo pro život se koná i celá řada charitativních akcí: Handicap Rally, plesy, Koloběžkiáda, Den lidí bez domova, Kabelkový veletrh či Den pro mámu. Během vánočních trhů má také Dobré místo pro život svůj stánek, kde každý den prodávají přátelé a podporovatelé. (14. prosince od 11 do 15 hodin to třeba bude tým Olomouc.cz) Výtěžek z prodeje si rozděluje přes dvacet organizací, které zastřešují osoby se sociálním znevýhodněním. Od miminek v bývalém kojeňáčku až po lidi s Alzheimerovou chorobou.
Věra Zukalová pracuje jako krajská manažerka ODS, má tři dcery a jednu vnučku.

Všichni tě považujeme za olomouckou patriotku, ale ty vlastně z Olomouce nepocházíš…
To je pravda. Narodila jsem se v Ostrově nad Ohří. Moji rodiče se tam přestěhovali kvůli konfliktům doma. Dědeček byl v Lidové milici. Všichni z jeho rodiny byli v KSČ. Můj otec ale nesouhlasil se vstupem vojsk, pohádali se. Dodnes ho obdivuji, že se tehdy, ve třiadvaceti, dokázal takhle vzepřít. Mojí mamince se pro změnu v té době rozváděli rodiče. Naši nechtěli být blízko těmto rodinným sporům, tak se odstěhovali na druhý konec republiky. Na Moravu se vrátili, když mi byl rok.

Jaké bylo tvoje dětství?
Byla jsem brýlatá pihatá, zubatá… Takový ošklivý káčátko celé rodiny. Samozřejmě, že jsem se setkala i s šikanou. Probrečela jsem celé noci, že jsem zrzka. Neuměla jsem se s tím vyrovnat a bohužel mi s tím nikdo ani nepomohl.
Když se na to ale dneska dívám zpětně, asi tě hodně naučí mít zkušenost outsidera. Paradoxně jsem dnes asi jediná, kdo je v kontaktu skoro se všemi spolužáky ze základky, vnímají mě jako takovou spojovatelku, dokonce jsem organizovala třídní sraz všech třech tříd A-B-C!
Kdybych to dětství měla opakovat, asi bych nechtěla. Ale určitě to byla škola, která mi pomohla být takovou, jaká jsem teď.

Čím jsi se jako malá chtěla stát?
Budeš se smát. Měla jsem v plánu vzít si Karla Gotta a mít s ním tři děti. Po těch skoro čtyřiceti letech je to legrační, ale tehdy jsem se s ním opravdu chtěla poznat, zpívat s ním, být zpěvačkou…

Podnikla jsi v tom projektu nějaké kroky?
(smích) Chodila jsem sice do sboru, ale brzy jsem si uvědomila svoje hranice a zjistila jsem, že zpívat tedy rozhodně neumím. Takže z toho nebylo nic.

Foto: Jan Procházka

Takže jsi ty sny musela poupravit...
Jsem klasický blíženec. Umím od každého trochu, ale nic vlastně pořádně. Navíc jsem byla hrozně hyperaktivní dítě. A moje maminka vždycky říkala, že až přijdu do puberty, asi mě bude muset zabít. Jenže já se v těch dvanácti zklidnila. A klíčovým okamžikem v mém životě potom bylo, když se mé starší sestře narodily děti. To mi bylo čtrnáct, stala jsem se tetou a těmi kluky jsem začala žít. První se narodil v roce 1989 a tehdy se pořád něco shánělo. Takže sestra neustále stála ve frontě: na kuchyně, na boty… A já hlídala. Dokonce jsem je tahala do školy! “Pane profesore, ale sestra je opravdu nemá kam dát…” (smích) A devítiměsíční Pavlík s námi seděl v ekonomice. Pamatuješ si ve škole služby?

Jasně, u vchodu byla lavice a tam seděla služba a zapisovala, kdo přichází a odchází. Nikdy mi to nedovolili dělat.
Tak vidíš, to já je mívala snad nejčastěji ze všech. A skoro vždycky tam se mnou byly ty děti. A ségra někde stála frontu. Tam jsem si poprvé uvědomila, jak je pro mě důležité mateřství. Hrozně jsem sestře záviděla a přišlo mi strašně nespravedlivý, že ty děti musím vracet. Takže můj největší sen byl stát se mámou.

To se ti splnilo poměrně brzy…
Ano, vdala jsem se hned v osmnácti. S mým prvním mužem máme dvě dcery, z nichž ta mladší je dnes už sama maminkou, takže jsem v nové roli babičky. Ten první vztah byl krásný, ale byli jsme oba hodně mladí, vlastně jsem ani nečekala, že to vydrží. A nevydrželo.

Co bylo dál?
Vyhrála jsem konkurz na manažerku v oblastním sdružení ODS a to vlastně dělám dodneška, akorát mám již na starost celý kraj. S druhým manželem, Martinem Novotným, jsem se seznámila právě tady, v sídle ODS v Olomouci. Když jsme spolu začali chodit, dělal asistenta poslance. Později se stal náměstkem primátora, pak primátorem… Bylo to hodně těžké období. On byl ve vrcholné politice, já jsem se začala ve velkém věnovat charitativním projektům… Možná, kdybychom dělali něco jiného, dopadlo by to jinak. Ale takhle se naše cesty od sebe začaly vzdalovat, až se po čase rozdělily úplně.

Když už jsi to takhle nakousla… Tvůj třetí osudový muž je novinář Zdenek Zukal...
Zdenečka jsem poznala na tiskovkách ODS, pak začal točit naše charitativní akce. Je u nich od samého počátku, stejně jako olomouc.cz. Začali jsme se kamarádit, chodili jsme na pivko… On je velice citlivý člověk a jako první poznal, že mám problémy. Stal se takovým mým důvěrníkem v době kolem rozvodu. Hodně dlouho jsme se opravdu jenom kamarádili. Pak jsme jednou vzali děti a jeli společně na hory a od té doby jsme spolu. Rozhodně jsem neplánovala, že budu mít o dvacet let staršího partnera, ale zatím si to nemůžu vynachválit.


Nikdy jsem nešla nikam prosit o peníze. V naprosté většině případů to bylo tak, že mi někdo zavolal, že o mně slyšel: “Máte naši důvěru, my vám chceme pomáhat taky…”

Kdy se stalo, že jsi začala pomáhat jiným?
V rámci své práce jsem dělala program pro návštěvu Petra Nečase, který byl tehdy stínovým ministrem práce a sociálních věcí. Trvala jsem na tom, že musí navštívit organizace, pro které připravuje zákony. Sesypali se tam na něho se spoustou starostí. A on mi řekl, ať je řeším. Takže jsem v rámci své práce půl roku řešila různé problémy lidí s handicapem. A brzy jsem zjistila, že ty problémy zase nejsou tak velké, že jsou hlavně osamocení a je jim smutno…

Takže z toho vzniklo Dobré místo pro život?
V podstatě ano. Mezi vozíčkáři jsem získala spoustu přátel a vždy, když měli problém, volali mi. A já jsem si říkala, že by měli mít i někoho jiného. Tak se jednou v noci zrodila myšlenka Handicap Rally. Rodinám se zdravými dětmi jsme dali do týmu někoho z našich handicapovaných kamarádů. Proběhlo deset ročníků a pro Dobré místo měla tahle akce asi největší význam, alespoň co se týče spojování. Propojilo se hrozně moc lidí, partnerů, sponzorů. Ti lidé se opravdu spřátelili, navštěvují se, chodí spolu na večeře… Že se nám povedlo něco skvělého, jsem si uvědomila hned druhý den asi po druhém ročníku Handicap Rally. Seděla jsem na nějaké úplně jiné akci a potkala jsem kamaráda na vozíčku, kterého tam vzala rodina, s níž se o den dřív seznámil… To byl hřejivý pocit.

Vzpomeneš si, jaké to bylo, když jsi Dobré místo rozjížděla a vlastně tě ještě nikdo moc neznal?
První akce, kterou jsme dělali, bylo dětské představení Michala Nesvadby, výtěžek tehdy šel na Jitro. Tam mi pomáhala Bronička Paučková, se kterou vlastně spolupracujeme dodnes. Brzy jsem pochopila, že musíme dělat akce, které budou na konkrétní účel, ne jako příspěvek do rozpočtu nějaké organizace. Ale já vlastně nikdy nešla nikam prosit o peníze. V naprosté většině případů to bylo tak, že mi někdo zavolal, že o mně slyšel: "Máte naši důvěru, my vám chceme pomáhat taky…" Nikdy jsem nešla ani za žádnou organizací, že bych se o ně chtěla starat. Vždycky ony oslovily mě. Nikdy to nebylo opačně. I se sponzory. A dodneška to tak funguje. Mám třeba úplně čerstvý případ...

Vyprávěj...
Volala mi paní, která pracuje v lékárně, že dojíždí do rodiny, kde je handicapované dítě. Vozí tam zdravotní pomůcky. Ta maminka se jí po čase svěřila, že je úplně na dně, že je s tím dítětem sama. A tak se nějak přes společné známé ta paní z lékárny dostala ke mně. Já v takových případech vždycky říkám, že si to ukládám. V tu chvíli nevím, jak pomoci. Ale vím, že brzy někdo zavolá a něco mi nabídne. A během dvou dnů skutečně volal Tomáš Zapletal, který má ta Lamborghini a Ferrari (firma SportDrive.cz, pozn. redakce) a říkal: "Věruš, já v Šantovce předvádím vozy, oni mi za to platí a já ty peníze nechci, chci se poradit, jestli bys nevěděla…" No jako na zavolanou! A takhle se to děje celou dobu.

Co všechno Dobré místo dělá?
Tak jak jsem v noci přišla na Handicap Rally, stejně jsem přišla v noci i na Den lidí bez domova, Koloběžkiádu, že budeme vyrábět misky, pořádat ples… Postupně těch projektů bylo tolik, že jsem byla strašně přetížená a tomu mému úžasnému týmu jsem říkala, že potřebuju odlehčit, že sedím v rychlíku a vlastně už ani nevím, kterou akci pořádám, navíc musím i pracovat, což bylo taky hrozně náročné. Bylo toho na mě prostě moc. Kolegové se ale báli, nechtěli si ty moje akce přebrat. A pak jsem onemocněla a nic jiného jim nezbylo. Rozebrali si projekty, každý dělá něco. A moje úloha je, v uvozovkách, jenom držet dohromady tým, abychom to pořád dělali s pokorou, aby ty akce byly propojené. A pořád mi volají lidi, kteří chtějí pomáhat a neví jak. Nebo že tu pomoc potřebují.

Foto: Jan Procházka

Ty už jsi tu nemoc zmínila. My jsme to všichni vnímali jako strašnou nespravedlnost, aby se něco takového stalo člověku, který v podstatě zasvětil život tomu, že pomáhá jiným…
Nevnímala jsem to jako křivdu. Myslím si, že jsem si to způsobila sama tím, že jsem sice věděla, že jsem přetížená, ale neuměla jsem zvolnit. Neudělej ples! Neotevři stánek! Prostě jsem z toho rychlíku nedokázala vystoupit. A zároveň jsem to brala i jako vzkaz pro ostatní: to, že i já jsem nemocná, dokazuje, že se to může týkat každého.
Hodně mi pomohl můj tým. To, jak se v té době chovali. Vozili mi jídlo, navštěvovali mě. Rozebrali si akce a uspořádali je, i když jsem já nemohla. Zpětně je to zkušenost k nezaplacení, ukázaly se charaktery lidí. A devadesát osm procent mě překvapilo svou pozitivitou, solidaritou…
Když jsem končila s chemoterapiemi, vlastně až tehdy jsem tu nemoc veřejně přiznala a napsala o tom na facebook. Asi tři dny potom byl Den lidí bez domova, bylo tam asi nejvíc lidí za celou dobu existence té akce, za půl hodiny vyprodané polévky a všichni mi posílali fotky, jak je to skvělé a jak na mě myslí. Ta solidarita mě hodně dojala a zároveň mi dodala velikou sílu.
Víš, ta nemoc je genetická záležitost. Věděla jsem, že to přijde, ale nečekala jsem to tak brzy. Když Angelina Jolie udělala to, co udělala, považovala jsem ji za blázna. (Angelina Jolie si jako prevenci rakoviny nechala provést oboustrannou mastektomii. - pozn. redakce)  Ani dnes nevím, jestli bych byla tak statečná, že bych to předem… Asi spíš ne. Ale dnes, zpětně, ji považuji za neskutečně statečnou.

Ty jsi taky statečná. A jak jsi mi říkala před rozhovorem, zprávy jsou dobré. Navíc ses před pár dny znovu vdala. Ten život nakonec nabral zase krásný směr…
Když jsme se Zdenečkem spolu začali žít, slíbila jsem mu, že když to vydržíme deset let, že si ho vezmu. Takže mi letos v lednu říkal: "Víš, co je letos?" A já, že nevím. "Deset let!" Já jsem ještě vůbec neměla vlasy, takhle se přece nemůžu vdávat! Ale on na tom trval, že tohle datum - 9. 9. 2019 - je jedinečné. A slíbil mi do září mikádo. (smích) No, mikádo to úplně není, ale už se to dalo. A nakonec jsem strašně ráda. Myslím, že když k sobě lidi patří, tak se mají vzít. I když jsem vdaná potřetí a pyšná na to nejsem. Ale vždycky jsem byla ten otloukánek, co si myslel, že se nikdy nevdá, že jsem tak ošklivé káče, že mě nikdo nebude chtít. Byla jsem v tom vychovávaná. Trvalo mi hodně dlouho, než jsem se naučila se na sebe dívat očima druhých lidí. Tak se musím vnímat. A to mi pomohlo.

Co chystá Dobré místo za nové projekty?
Já se děsím každého nového projektu. Je jich už tolik! Šestnáct, myslím, že šestnáct. Mám hroznou radost, že k nám do týmu přibyli Rozehnalovi (fotbalista David Rozehnal, pozn. redakce), že David se svou ženou Peťkou se úžasně ujali Dobrogolfu, mám z toho vážně radost. Každému z mého týmu jsem rok s tou "jeho" akcí pomáhala a teď nastává okamžik, kdy oni do toho vnesou něco svého. Ukazuje se, že když to tam nedají, projekt nehoří. A on musí hořet! Jsem si vědoma toho, že hodně lidí chodilo na ty akce kvůli mně, že ze mě něco vyzařovalo. Ale jsem přesvědčená o každém z lidí v mém týmu, že jsou neskutečně pokorní a pracovití a že si zaslouží, aby se jim ta energie vrátila také. Jen ještě neumí tak zářit a nemají vybudované ty vazby. Ale to přijde. Těším se, jak každý z nich ty projekty uchopí, na otisk jejich duše.

Dá se tedy říct, že Dobré místo je takové tvoje dítě, které se teď učí samostatnosti?
(smích) Dalo by se to tak říct. Už má deset. Už by mohlo.