
Vědecká knihovna vystavuje 550 let starou knihu s legendou o víle Meluzíně
Kultura
DNES 19:19
Jan Procházka
Vědecká knihovna v Červeném kostele vystavuje unikátní knihu s pověstí o víle Meluzíně. Pochází z roku 1476 a zdobí ji 63 ručně kolorovaných dřevořezů. Tento vzácný prvotisk měl za více než půl tisíciletí pořádnou dávku štěstí: nepotkala ho žádná z pohrom, jako je třeba voda, navíc byl kýmsi v minulosti citlivě zrestaurován. K vidění je až do 14. dubna, kromě samotné knihy můžete v kostele vidět i panely, přibližující lucemburskou rodovou legendu.
1476. Na českém trůně seděl Vladislav Jagellonský, Amerika teprve čekala na své objevení, v Anglii probíhaly krvavé řeže mezi rody Lancasterů a Yorků, známé jako Války růží a v transylvánských horách na sklonku toho roku zemřel kníže Vlad III. Dracula. A ve švýcarské Basileji jistý Bernard Richel tiskne knihu s názvem Von einer frouwen genant Melusina (O ženě zvané Meluzína), kterou sepsal Thüringen von Ringoltingen. Od té doby uplynulo 550 let a kniha je stále na světě, dokonce ve skvělé kondici.
Obvykle dlí v klimatizovaném bezpečí trezoru olomoucké Vědecké knihovny, teď ji ale na několik týdnů mohou návštěvníci obdivovat v Červeném kostele.
Kniha, obsahující lucemburskou rodovou legendu, se do sbírek knihovny dostala zřejmě na konci osmnáctého století. "Císař Josef II. nechal zrušit kláštery, které neměly žádnou veřejnou funkci. To nejzajímavější z knihoven rušených klášterů se dostalo do Olomouce, kde tak vzniklo jádro dnešního historického fondu Vědecké knihovny. To byl zřejmě i způsob, jakým se k nám dostala tato vzácná kniha," vysvětlil zástupce ředitelky Miloš Korhoň.
Meluzína byla dcerou víly Pressine, která ji za dávný prohřešek proklela: každou sobotu se od pasu dolů měnila v bytost s hadím ocasem. Svůj osud Meluzína spojila se šlechticem Raimundinem, kterému slíbila lásku a bohatství pod jedinou podmínkou – že ji v sobotu nikdy nespatří.
Manželství bylo dlouho šťastné a vzešlo z něj deset synů, budoucích zakladatelů významných dynastií. Raimundin však svou zvědavost neudržel a jednoho dne dírkou v dveřích spatřil Meluzínu v lázni v její hadí podobě. Přestože tajemství zprvu uchoval, v pozdějším hněvu své ženě její původ vyčetl. Meluzína pochopila, že slib byl definitivně porušen a kletba zpečetěna. Proměnila se v okřídlenou bytost a s bolestným nářkem navždy odletěla. V českém prostředí tento příběh postupem času zlidověl a Meluzína se stala onou ‚kvílenicí‘, jejíž hlas slýcháme v komínech za větrných nocí.
Když nyní Meluzína všechna ta slova dořekla, v tu chvíli přede všemi se vymrštila a vyskočila k oknu; a jak oknem ven vyrazila, v mžiku se od pasu dolů proměnila v nevídaného, nestvůrného a velikého hada. Nad tím se všichni náramně divili, neboť nikdo z nich jej dříve v onom městě nevídel ani o něm neslyšel, vyjma samotného Raymonda v onu neblahou hodinu, kdy ji takto spatřil kvůli Geoffroyovi, jak jste již slyšeli.
Meluzína odletěla vzduchem pryč a když pak třikrát obletěla zámek, pokaždé vydala veliký a vskutku žalostný křik. A tak se nesla vzduchem tak rychle, že ji v krátkosti nikdo více spatřiti nemohl.
Raymond tam stál s ostatními v nesmírném, nevýslovném žalu a ve velikých mukách; křičel a hořce plakal, rval si vlasy a mnohokrát proklínal hodinu, kdy se byl narodil. A když už pro samý žal nemohl více mluviti, zvolal a pravil:
Požehnej tě Bůh, mé štěstí a mé zdraví!
Požehnej tě Bůh, má sladká paní!
Požehnej tě Bůh, má radosti a má oporo!
Požehnej tě Bůh, mé potěšení!
Požehnej vás Bůh, všechna veselí a hovory!
Požehnej vás Bůh, vznešená ctnosti, kterou chválím a uctívám!
Požehnej vás Bůh, má ženo a choti!
Požehnej vás Bůh, má milostivá paní!
Požehnej vás Bůh, můj sladký květe!
Požehnej vás Bůh, má růže a fialko a sladká vůně všech květů!
Nyní pominuly všechny mé dobré časy i dny, neboť vás již více spatřiti nesmím. Běda, že jsem se kdy narodil!“
Vědecká knihovna má ve sbírkách na dva tisíce prastarých tisků, vzniklých před rokem 1500. Román o víle Meluzíně je ale pozoruhodný z mnoha směrů. "Tento tisk se do současnosti dochoval pouze v několika málo exemplářích na celém světě. Podle dostupných zdrojů je v devíti dalších knihovnách, přičemž žádná z nich není v České republice," zmínil Korhoň. Dílo je unikátní i bohatými barevnými ilustracemi, které jsou nedílnou součástí příběhu a mají vyprávěcí charakter.
"Příběh představuje lucemburskou rodovou legendu, která u nás není příliš známá. Jde o 'prabábu' rodů Lucemburků, Lusignanů, Valois a podobně, která je symbolickou zakladatelkou těchto významných rodů. Původně šlo o francouzský text Jeana d’Arras, který tuto legendu sepsal na objednávku vnuků českého krále Jana Lucemburského. Náš tisk je německá verze z konce patnáctého století, kdy už příběh častým převyprávěním doznal jistých úprav," popsala historička Petra Kubíčková, autorka výstavy. Podle ní bylo vlastnictví takové knihy prestižní záležitostí. "Ta pověst měla obrovský význam v šlechtických kruzích, protože dokládala legitimitu jejich původu od bájné víly. Postupem času se ale příběh stal populárním i mezi širší veřejností díky prvkům magie, kouzel a zakletých hradů," doplnila Kubíčková.
Na knize je pozoruhodný i její stav. Že je na světě už více než půl tisíciletí, se na první pohled rozhodně nezdá. "Papír je sice zažloutlý a zub času na něm vidět je. Kniha ale má kvalitní vazbu a byla uchovávána v dobrých podmínkách – v suchu a temnu. A měla štěstí, nepotkala se za ta staletí třeba s vodou ani s necitlivými zásahy," zmínila Kubíčková a zdůraznila, že hlavní zásluhu na tom, že se dílo dochovalo do dnešních dnů, má kvalitní papír. "Tehdy se používal nesmírně kvalitní ruční papír a kvalitní barvy z přírodních ingrediencí. To se s dnešním papírem nedá srovnat, ten by tak dlouho rozhodně nevydržel," doplnila historička.
Výstava v Červeném kostele přiblíží lucemburskou rodovou legendu o Meluzíně také formou výstavních panelů, originál prvotisku je vystaven ve speciální klimatizované vitríně.
Jako doprovodný program proběhne 25. března komentovaná prohlídka a 14. dubna pak výstavu uzavře přednáška Antonína Kalouse na téma Meluzína ve středověké literatuře a společnosti.
Autor článkuJan Procházkaprochazka@olomouc.cz








