Už dnes budou mít naposledy v sezoně diváci možnost vidět tragický příběh operní divy Toscy. Moravské divadlo se zhostilo náročného úkolu se ctí, přestože uvěřitelnost příběhu kazí několik detailů.

Ve druhé premiéře v úloze zamilované operní divy novopečené operní inscenace Tosca se v Moravském divadle minulou středu představila Lea Vítková. Náročnou roli jejího milého malíře alternoval hostující Jan Adamec, robustností připomínající spíše řezbáře nebo sochaře.

Počátek hry bez předehry okamžitě skočil do děje plného malých i velkých intrik.
Režisér inscenace Lev Pugliese na jevišti vytvořil barokní kostel a palác svého rodného města Říma. V historické stylizaci byly střiženy i kostýmy. Monumentálním dojmem působil kostelní oltář i hradby. Tyto prvky pak autentickým způsobem dotvářela projekce, která velice alegoricky zahrála finále tragédie.
Přepjaté herectví operních sólistů jemně kontrastovalo s etudou dětských sboristů převlečených za ministranty (Campanella Olomouc). Celek se nesl v duchu romantické tragédie, Lea Vítková byla půvabnou heroinou, které často podklesávala kolena, aby ji muži mohli podávat pomocnou ruku. I když divák přijme operní konvenci a schéma příběhu, do skládačky nezapadá věk hlavních romantických hrdinů, jež jsou v této inscenaci jasně ve středních letech. Touha Toscy prchnout před zákonem po vraždě v sebeobraně vyznívá nejen naivně, ale téměř neuvěřitelně. Bláhovost si lze vysvětlit jen tím, že se oba věnují uměleckému povolání, takže jejich kontakt s realitou není příliš pevný. Především Jan Adamec jako vášnivě zbožňovaný idol, pro něhož se žárlivostí užírá krásná Tosca, typově neodpovídá a zasloužil by si alespoň paruku a podpatky.

Nadstandardní výkon předvedl hlavní padouch - chlípný vyšetřovatel Scarpia v podání Vladislava Zápražného. I ostatní interpreti se zhostili úkolu se ctí. V drobné roli kostelníka se blýskl Vladimír Třebický, éterické pastýřské sólo něžně zazpívala Lucie Janderková. Sbor, umístěný často do bočních portálů, citlivě reagoval na hudbu a dodával na síle Pucciniho slavnému dílu. Melodičnost a temperament Pucciniho hudby učinily operu nesmrtelnou. Moravské divadlo mělo šťastnou ruku při výběru režiséra, neboť Lev Pugliese měl jasnou koncepci, která padla do noty divákům, kteří bouřlivě aplaudovali nejen na konci, ale dlouze tleskali i po nejznámějších a nejpovedenějších ariích. Po Madame Butterfly se v olomouckém divadle objevil další Puccini, který stojí za vidění jako zážitek nejen hudební, ale díky trojrozměrné projekci také vizuální.