Reklama

Neděle 3. července 2022, svátek má Radomír, venku je 14.1 °C

Ve Vlastivědném muzeu jsou k vidění fotografie Vladimíra Birguse z let, kdy se tak mnoho muselo a tak málo smělo

Kultura

21.3.2022

Autor: Jiří Siostrzonek

Zobrazování tristní situace člověka ve specifických podmínkách komunistických zemí 70. a 80. let získalo u Vladimíra Birguse nádech obsese. Birgusovy fotografie znázorňují prototyp  anonymního, ale přesto tak důvěrně známého jedince. Důležitou roli v nich nehrají jen lidé, ale také opadávající omítka, torza zraněných chodníků, prázdné výlohy, ušmudlaný veřejný prostor, zkrátka celá vizuální kultura. Výstava s názvem Tak mnoho, tak málo je k vidění ve Vlastivědném muzeu do 17. dubna.

"Tato fotografická výstava vrací diváky do minulosti, do doby, na kterou jsme možná už zapomněli nebo na kterou myslet nechceme. A to je chyba, kterou fotografie Vladimíra Birguse napravují. Ukazují život v minulém režimu tak, jak skutečně vypadal, nikoli tak, jaký si ho někdy nebezpečně idealizujeme," uvedl Jan Žůrek, radní Olomouckého kraje pro oblast kultury.

Autor naskicoval do svých fotografií ponurou atmosféru doby, aby připravil scénu pro prezentaci příběhů, které nemají začátek ani konec. Snímky nezachycují děj, ale esenciální bytí vypreparované na samotnou dřeň. Nemožnost setkání, nemožnost objetí, chlad doteku, nekonečná vzdálenost dvou bytostí. Je příznačné, že se v této knize kromě několika posledních snímků ze Sametové revoluce nikdo neusmívá. Rozšířenou rezignaci člověka na pozitivní změnu podtrhuje autor všudypřítomnou šedivou korozí. Stav distancované emocionality. Řada zachycených situací symbolizuje existenciální nouzi socialistického člověka.

Synonymem nesvobody se v Birgusových fotografiích stávají vyprázdněné společenské rituály různých komunistických manifestací a přehlídek. Je zřejmé, že rituál naplňuje svůj smysl, jen pokud motivuje účastníky k vnitřní spoluúčasti. Na Birgusových fotografiích však vidíme rezignované tváře lidí bez emocí. Ensorovy masky. Lidé splývají s šedým prostředím a vytvářejí mimikry k přežití s cílem nevyčnívat, neupozorňovat na sebe, přečkat. Jedinou možnou obranou vůči totalitnímu politickému systému je tvorba vlastního osobního světa a péče o duši. Birgusovy fotografie nejsou jenom sarkastické při zobrazování stádnosti oficiózních slavností nebo devastace prostředí a lidí v období totality, ale i chápavé při ukazování těch, kteří neměli dost odvahy a síly se tomu vzepřít. Jednou z nejsilnějších je fotografie muže v koženkovém kabátě a klobouku, který v práci vyfasoval prapor a nyní ho musí nést při oslavách třicátého výročí Vítězného února. Lidé na Birgusových fotografiích jsou obklopeni jinými lidmi, ale přesto jsou tak zoufale sami.

I když tyto snímky vypovídají o morálních postojích, neuchylují se k zesměšňování a ironizování lidí, autor "pouze" akcentuje situace a motivuje k přemýšlení. Kurátor fotografické sbírky Uměleckoprůmyslového muzea v Praze Jan Mlčoch, který s Vladimírem Birgusem připravil řadu výstav a knih, o nich výstižně napsal: "Nejsou prvoplánově politické, zachycují vratké bloudící postavy, zamlklé a podmračené muže a ženy v jejich pachtění po zboží, kterého není dost nebo není vůbec. Města byla chátrajícími kulisami (zdánlivě) nezvratitelných lidských osudů. Černobílé fotografie se svojí škálou šedí dokonale vystihují neměnnost dní i nocí."

Birgusovo rozsáhlé a z velké části stále nepublikované dílo z období 70. a 80. let, vznikající nejenom v Československu, ale i v Sovětském svazu, Polsku, Bulharsku, NDR a dalších zemích, se prostřednictvím výstav a katalogů pomalu vynořuje na povrch fotografického života. Při prohlížení této knihy můžeme získat dojem, že pro občany socialistických zemí byl vytvořen manuál pro jejich veřejné vystupování i unifikovanou vizáž. Pokud by u fotografií nebyly místopisná data, snadno bychom mohli lokalitu zaměnit – stejní herci, scéna, kulisy i "velký" režisér.

Na rozdíl od prací Dany Kyndrové, Viktora Koláře, Jindřicha Štreita, Jaroslava Kučery, Karla Cudlína a dalších českých autorů, kteří se podobně snažili o autentický a přitom nezřídka ironicky podbarvený pohled na kontrast mezi oficiální propagandou a neutěšenou realitou normalizační totality, zůstala převážná část Birgusových fotografií s touto tématikou celá desetiletí nepublikována. Většina těchto archivních fotografií Vladimíra Birguse má pro diváka nádech zjevení. Snímky nejsou zavaleny balastem kunsthistorických stereotypů a stigmat, a tak je může divák přijímat v surovém stavu a zaplňovat prostor subtilním rozhovorem s obrazem. Zlověstné munchovské stíny, odkapávající ticho, industriální bezčasí, olověná krajina, to vše bez ohledu na vybranou domácí nebo zahraniční lokalitu určuje univerzální formální atributy Birgusových fotografií ze života v zemích sovětského bloku. Je signifikantní, že i když autor už od začátku 80. let vytvářel barevné subjektivní dokumenty, naprostá většina jeho záběrů s tématikou života v totalitě je černobílá.

Fotografické práce Vladimíra Birguse ze 70. a 80. let mají trvalou historickou platnost jako subjektivní dokument divné doby, ale zároveň nesou univerzální poselství pro jedince i společnost. Staly se varovným poselstvím dalším generacím. Fotografie dozrávají, k divákovi se dostávají v neuvěřitelné kondici a jejich energie nepodléhá entropickým zákonům. Pokud se naladíme na stejnou vlnu plynutí, budeme se k Birgusovým fotografiím, které přinášejí nejen vizuální rozkoš, ale vedou nás k hlubším úvahám o světě i nás samých, vracet stále častěji.