Soubor Musica Florea pod vedením Marka Štryncla zahájil 21. září v Arcibiskupském sále 32. ročník olomouckého Podzimního festivalu duchovní hudby jedním ze svých jedinečných projektů – barokní zarzuelou Válka obrů (Ópera escénica deducída de la guerra de los gigantes) španělského skladatele Sebastiána Duróna (1660–1716). Tato jednoaktová alegorická opera o šesti scénách zazněla v koncertním provedení a již v úvodu je třeba zdůraznit, že si nezadala se svou scénickou premiérou v loňském roce.

Zahájení festivalu zarzuelou bylo dramaturgicky velmi zdařilým krokem, už jen z důvodu, že se toto mimořádně cenné dílo objevuje na koncertních pódiích jen zřídkakdy. Hudba španělského baroka zůstává ve středoevropském kontextu i dnes spíše raritní záležitostí. Barokní zarzuela jako obvykle vychází z mytologických témat, která propojuje s písněmi, áriemi a tanci v pestrou "operní formu". Ve Válce obrů jsou tyto prvky přítomné v plné míře – alegorické postavy a jejich vyprávění zhmotňují představy o mytickém řádu světa i fantazijních sférách, které však často odrážejí konkrétní historickou či politickou realitu. Svou premiéru mělo Durónovo dílo v roce 1701 v Madridu při příležitosti oznámení svatby Filipa V. Španělského a Marie Luisy Savojské. Alegorická zarzuela je tedy i odrazem mocenských bojů při válce o španělské dědictví. Žánrově náleží k barokní zarzuele, která se v době Durónovy tvorby nacházela v poslední fázi své dvorské podoby – než ji zcela zastínil nástup neapolské opery. Přesto však Válka obrů vykazuje vysokou míru stylové propracovanosti a hudební výmluvnosti.

Jak už vyplývá ze samotného názvu, ústředním motivem je mytologická válka obrů. Boj se rozpoutá, když se Jupiter dozví o plánu krále obrů Palanteho dobít Olymp. Na radu Minervy povolá Herkula a válka mezi bohy a obry je v plném proudu. Bohové vyhrávají a válka je završena, když Minerva zasadí smrtící úder Palantovi. Příběh ohraničují čtyři alegorické postavy – Sláva (Fama), Nesmrtelnost (Immortalidad), Čas (Tiempo) a Ticho (Silencio). Ty se objevují jak v úvodním prologu, kde soupeří o to, která z má největší právo opěvovat královský sňatek, tak i na samém závěru, kdy oslavují vítězství bohů a nesmrtelnost jejich skutků.

Hudební složka opery představuje samostatný a plně funkční svět. Marek Štryncl vycházel jako vždy z historicky poučené interpretace, akcentoval rytmickou složku a afekty. Intonační jistota všech členů umocnila emoční stránku díla a neuchýlila se k pouhé estetické samoúčelnosti. Instrumentace byla věrná dobové španělské praxi – její jádro tvořily čtyři smyčce (dvoje housle, viola, violoncello), doplněné o kontrabas. Z dechových nástrojů byla přítomna jediná barokní trubka. Zásadní roli měl generálbas tvořený theorbou, barokní kytarou a varhanním pozitivem. Theorba zajišťovala harmonickou stabilitu, zatímco kytara byla v iberské tradici doprovodu obzvlášť důležitá. Marek Štryncl podpořil svou interpretací nezaměnitelnou rytmicko-perkusivní složku. Perkusivní složka (kastaněty, tamburíny, malé bubínky) byla stylově i rytmicky výtečně artikulovaná a přispěla k celkovému vyznění stylu opery. Také orchestr jako celek působil přesně, ale energicky s důrazem na ostinátní figury, synkopy a metrické posuny, které jsou pro španělskou barokní hudbu charakteristické a odrážejí vliv iberské lidové tradice. I když absence vizuální složky bývá mnohdy u takovýchto děl velkým hendikepem, posluchači byli díky plynulému hudebnímu toku a skvělé komunikaci orchestru s pěvci udržováni v napětí a děj bez přerušení plynul.

Pěvecké výkony všech čtyřech sólistů ve zdvojených postavách byly stylově vyrovnané. Pomalejší trylky, mordenty a drobná melismata svědčila všem interpretům bez rozdílu. Alt španělské pěvkyně Marty Infante (Sláva, Palante) doplňoval vyvážené výkony sopranistek Heleny Hozové (Nesmrtelnost, Minerva) a Michaely Šrůmové (Ticho, Herkules). Především v kontratenorovém partu se objevují náznaky stylizovanějších kadencí, které Vojtěch Pelka (Čas, Jupiter) interpretoval s jistotou a hudebním citem. Konstatovat lze snad jen horší slyšitelnost spodních rejstříků oproti výškám, které měly vynikající jasnost a zářivě čněly nad orchestrem. Zvláště můžeme vyzdvihnout roli osmičlenného sboru Collegium Floreum, který poskytoval sólovým číslům oporu svým přesným frázováním a artikulací.

Málokdy se podaří, aby všechny složky koncertního provedení opery mezi sebou tak dokonale spolupracovaly. Válka obrů v provedení ansámblu Musica Florea byla mimořádně přesvědčivým příkladem historicky poučené interpretace, která však nepůsobila muzeálně ani akademicky. Celý večer pouze potvrdil, že tento specifický žánr může oslovit i dnešní posluchače.