Je dobré vnímat akademickou půdu jako součást města. V Olomouci zvláště, poněvadž dvacet tisíc studentů představuje pětinu obyvatel hanácké metropole, navíc pětinu přesahující běžné nivó v mnoha směrech. Dokazují to i tvůrčí projevy, jimiž se prezentují studenti svými diplomovými pracemi na katedře výtvarné kultury.

To je i případ šternberské studentky Jany Sedlákové, vnučky zesnulého básníka, rusisty a kameníka Josefa Sedláka, která vystavuje na chodbě prvního patra Konviktu dvanáct grafik diplomové práce Hranice křehkosti, jimiž autorka zjevuje svou vizi, představu a konkrétní podobu obtížně vymezitelného pojmu, jenž ji vnitřně přitahuje. Vedoucím diplomové práce byl Ondřej Michálek, jehož autorská grafika se takovým pojmům také nezpěčuje.

Křehkost byla pro Janu Sedlákovou vždy součástí její tvorby buď ve formě myšlenky, nebo přímé práce s papírem, textilem či jiným materiálem. Křehkost vnímá v pohybu, gestu, pohledu i v lidském hlase a nachází ji v krajině, ve věcech, mezi lidmi, v životě.
Výsledkem autorčiny snahy o postižení pojmu jsou její vlastní básně, fotografie rodinné zahrady a grafické listy. Vše se navzájem propojuje, ale nepodmiňuje. Každé sféra může existovat nezávisle jako „solitérní“ konkrétno.
To si divák může ověřit u vystavených dvanácti grafických listů vytvořených technikou suché jehly, jež okouzlují odlišnou kompozicí, tvarováním pojednaných ploch a intenzitou šrafování. Evidentní je, že výsledná podoba není výsledkem náhodného rozehrání počítače, ale subtilní percepcí proměn a pomíjivosti v přírodě i v sociálním klimatu.
O zasvěcenosti v této výtvarné poloze nasvědčuje i originalita autorky, která úzkostlivě dbala, aby nepropadla vlivu možných idolů, které ji nabídla duchovně spřízněná tvorba Inge Koskové, Pavla Herynka, Lenky Čočkové a dalších tvůrčích osobností. Vystavené práce v prvním patře Konviktu nepochybně vydrží do konce července.