Reklama

Úterý 24. října 2017, venku je 7.8 °C

Svátek má Nina

V paměti všech již zůstane tvé jméno: Honeggerův Král David u sv. Václava

Kultura

11.10.2017

Autor: Jan Borek

Arcidiecézní katedrála svatého Václava v Olomouci hostila v neděli 8. října v rámci programu Podzimního festivalu duchovní hudby oratorium Král David švýcarského skladatele Arthura Honeggera v podání inovátorského Orchestru Berg ve spolupráci se smíšeným sborem Ars Brunensis a sólisty.

Dílo častěji označované jako symfonický žalm původně vzniklo v roce 1921 jako scénická hudba pro divadelní představení Reného Moraxe ve švýcarské vesnici Mézières. Honegger byl silně limitován časem – na vypracování hudby měl pouhé dva měsíce – i dostupným instrumentářem. Poloamatérská scéna Mézières nemohla nabídnout kompletní symfonický orchestr, autor tak musel dílo přizpůsobit pro šestnáct hudebníků a sbor. Navíc musel odesílat partitury pro jednotlivé obrazy ihned po jejich dokončení, neměl tedy možnost je zpětně kontrolovat. Přesto se skladateli podařilo přijít s rozmanitým dílem integrujícím v sobě široký záběr inspiračních zdrojů. Vše nakonec dopadlo snad nejlépe, jak jen mohlo: premiéra originálního představení měla mimořádný úspěch a oratorium se drží ve světovém repertoáru dodnes. V celkem sedmadvaceti obrazech se české mluvené vyprávění o životě a skutcích Davidových střídá se zpěvy, žalmy a písněmi na původní francouzské libreto. Příběh jeruzalémského krále ve třech částech sleduje Davidův život od mládí, kdy byl pastýřem, přes úspěšné válečné tažení proti Saulovi a vztah s Batšebou až po korunovaci Šalamouna a Davidovu smrt.

Orchestr Berg pod taktovkou zakladatele a domovského dirigenta Petera Vrábela předvedl výtečný, precizní výkon. Žesťová sekce nabídla jasné armádní fanfáry i široký dynamický záběr pozounu a trubky, příjemně kreslící jak měkké lyrické polohy, tak ostré bojovné výkřiky. Vyšší dechy včetně hoboje a klarinetu se pak nesly zdaleka nejlépe. Masivní interiér olomoucké katedrály však nebyl takto milosrdný k celému orchestru. Nepřízní bylo stiženo pásmo především středních frekvencí. Ansámblové části a mužská část sboru tak měly místy tendenci rozpíjet se v nejasný shluk. V žádném případě však nešlo o nedostatek interpretační, nýbrž o akustickou danost prostoru až příliš velkorysého pro dané obsazení a zároveň architektonicky neuzpůsobeného pro orchestrální typ produkce. Tato skutečnost též neplatila nutně po celou dobu večera, například během výjevu korunovace Šalamouna se k sólové trubce přidává v pečlivě promyšlené hudební tkanině celý orchestr, aniž by se ztrácela jasnost jednotlivých melodických linií.

Vypravěč Petr Kubes z Moravského divadla Olomouc zachoval organický charakter svého partu během samostatných narací vložených mezi dvěma obrazy (především ve chvílích kontrastu s plným sborem), stejně jako v momentech, kdy vstupuje přímo doprostřed hudebního proudu. Jeho role v průběhu večera prochází proměnou – nejprve do hudby i příběhu vchází zvnějšku, ve druhém díle stoupá na kazatelnu a popis příběhu se proměňuje v kázání a nakonec se integruje do souboru hudebníků jako jeden ze sboristů. Kubes svoji roli prožívá čím dál intenzivněji, jeho zprvu příjemně civilní výraz postupně nabírá emotivitu, aniž by se ztrácel ve zbytečném patosu.

Díky akustickým vlastnostem olomouckého dómu byl celkově nejzřetelnějším sólovým hlasem jasný, plný a vyvážený soprán Ireny Troupové. Altového partu se pak s nezaměnitelnou lehkostí zhostil kontratenor Jan Mikušek. Dynamické vrcholy zůstávaly krásně zaoblené a zřetelné. Stejně tak si v nižších dynamických polohách poradil s vokálně-instrumentálním tělesem za sebou i více než padesáti metry novogotické chrámové lodě před sebou. Tenor v podání Tomáše Kořínka byl zprvu potlačován právě nevlídným akustickým charakterem katedrály, ale postupně se jeho hlas projasňoval a přes občasné hlasitostní přetahování s nástroji ve forte dosáhl především v jednadvacátém obrazu krásné barevnosti, vrcholící v pětivteřinovém dozvuku svatováclavského chrámu.

K jeho nejsilnějším momentům sboru patřil Davidův kajícný žalm. Citlivě dynamicky i barevně vyvážený zpěv zachovával zřetelnost polyfonních linií. Podobně tomu bylo v obrazu dvacátém – ač se v širokém tutti přirozeně lehce ztrácel obsah promluvy, působivá sonická forma zůstala po celou dobu zachována. Dalším vrcholným okamžikem bylo bezesporu Aleluja v podání plného sboru na konci druhého dílu, v němž se dynamické vlny plynule přelévaly a postupně zcela vyplnily interiér katedrály. V žalozpěvu nad Gilbóou se pak vypravěčův hlas chvílemi zdánlivě ztrácel v ženském sboru. Výsledný efekt byl však žádoucí: éterický sbor vypravěče čím dál více objímal, aby se jím při volání Jónatana musel přímo probíjet. Sílící volání, přetahující se s okolní hudbou, tak podtrhlo emoční náboj scény. Závěrečný obraz, smrt Davidova, byl naprostým vyvrcholením večera: Výrazově nanejvýš citlivý soprán si předává své aleluja s jednolitým a sebejistým sborem. Postupně se v mohutném crescendu nejen zvukově, ale i za pomoci osvětlení rozsvěcí celá loď katedrály. Náboženský náboj kompozice, výraz, scéna i hudba zde kulminují. Jednotlivé hlasy participující na celku se nakonec postupně ztrácejí v masivním, všeobjímajícím finále.

Scénická stránka pod vedením režiséra Štěpána Pácla byla též patřičně ošetřena. Nenásilnou koncepci režiséra jasně vyjádřil již rituální příchod vypravěče a dirigenta z obecenstva, zatímco sbor přichází z presbytáře během předehry. Přítomnost nečinných účinkujících v daných obrazech byla potlačena určitým způsobem přiznané přestavby, tedy odchodem sólistů i sborů, pokud nezpívali. Dotažené byly ale i jemnější detaily, například efektní jednorázová projekce patřičně zvětšeného stínu vypravěče vržená na zadní stěnu kostela. Takřka neustálý plynulý pohyb na jevišti i mimo něj však nebyl vysloveně rušivý.

Laskavá atmosféra nedělního programu místy připomínala charakter tradičního kostelního muzicírování. Ten byl zároveň bytostně dán nutností přizpůsobit původní hudbu poloamatérskému obsazení mézièreské scény. A přestože se v tomto případě též jednalo o rozmanité těleso, složené speciálně pro tuto jednorázovou produkci, jeho jednotlivé části i celek prokázaly naprostou sehranost a především kompaktní, přirozeně vyvážené sladění zvuku mezi sborem a orchestrem navzájem. Špičkoví hudební interpreti zde tedy vedle vysoké interpretační úrovně neopomenuli zachovat onu upřímnou lásku k hudbě.

Jan Borek

Reklama

Restaurace a cukrárna U Bláhů

Katalog firem » Restaurace, stravování » Restaurace

Restaurace se nachází v centru obce Dolany u kruhového objezdu. Nabízíme točené kvasnicové pivo Paulauner. Každý víkend pořádáme různé akce i v cukrárně, pečeme domácí máslové zákusky.

Aktuálně z Olomouce