Nová sezona, nový kus. Ruský režisér Rodion Ovčinikov na scéně Moravského divadla uvedl Koně k nezkrocení, dramatizaci čtyř povídek spisovatele Vasilije Šukšina. Jako hlavní motto útěk, vina, odpuštění a nalezení sebe sama. Filozofující řeči, v lihu věčně naložené Rusko, zlidovělé básně Vysockého a nejednoznační hrdinové.

Sťopka, Chuť žít, Geňka, Spiridon Rastorgujev. První typicky ruská, zdivočelá story s růžovým úvodem a tragickým vyústěním. Druhá jako poklidnější meditace uprostřed promrzlé tajgy, třetí coby odlehčená zábavnější část. A čtvrtá jako syrové finále s prvky hororu. Všechny čtyři povídky mají něco společného. Hlavní postavy. Mladé muže. Na první pohled jsou v maximální pohodě, ve výsledku končí mnohdy špatně. Snaží se uniknout před minulostí, snaží se uniknout před sebou samotnými. A nedaří se jim to. Vědí o svých chybách, o své vinně, přesto se snaží před okolím nedávat nic najevo. Nechtějí ublížit, ale přesto nakonec ubližují. Jsou vnitřně rozervaní, na první pohled podivní, nejednoznační. Je to s nimi podobné jako s básní Vladimira Vysockého, která ostatně dala název celé inscenaci.

Trochu zvolněte mi koně,
Trochu zvolněte mi!
Ne ten bič, to já velím vám
Jenže divoké koně mám,
koně k nezkrocení
Sotva už dožiju, sotva dozpívám
Tak ještě je napojím,
ještě pár slov připojím,
ještě aspoň chvíli na kraji postojím

Jejich touhy, pokušení jsou silnější než oni sami. Nedokáží je utlumit, zastavit je, ve výsledku jsou jim ke škodě. Jsou to jejich koně k nezkrocení.
K nezkrocení jsou svým způsobem i oni sami.

Vedle charakterů je pak jedním z pojítek mezi jednotlivými povídkami scéna. Navrhl si ji sám režisér Rodion Ovčinikov. Je univerzální, slouží pro všechny části. Dvě jednoduché dřevěné zdi s dveřmi napravo i nalevo. Prostor přesně uprostřed jeviště je "jádrem" děje, obvykle tady se řeší některé ze zásadních věcí. Zaplňuje ho stůl nebo postel, záleží jednoduše na tom, kde se děj zrovna odehrává. Jednou tu jsou opilí Rusové naskládání u pivního stolu, jednou zase rozhádaný manželský pár.

Sťopka

Sťopka se vrací domů z kriminálu. Domů na vesnici. Otec, matka, celá rodina i jeho kamarádi jsou nadšení. Je čas slavit návrat ztraceného syna. Na řadu přichází tradiční panáky. Hromada panáků. Plus špek, okurky a litry vodky. Pije se, jí se. V ruském podání tedy spíše doslova žere a chlastá. Sťopka je přeci zpátky. Jenomže na jak dlouho? Vše vypadá jako za starých času do té doby, než večírek naruší milicionář. Tempo, tempo. Jedna z nejsilnějších Ovčinikových zbraní v úvodu. Je to rozjeté, rusky divoké, opilecky nevázané. Zpívá se, tančí se, na scéně to žije atmosférou ruské veselice. Veselí ale vzápětí likviduje milicionář - Ovčinikův úder prostřednictvím působivého kontrastu. Na jedné straně popěvky, radost a rozdováděnost, na té druhé krutá realita, rychlý šok. Sťopka víc, co se děje, jde s milicionářem stranou, ovšem vůbec netuší, jak se zachová před svou rodinou. Tady je prostor pro herce. Nadějný Ondřej Jiráček se coby Sťopka předvádí v nové poloze. Na roztěkaného ženicha Billa zapomeňte, jeho Sťopka je mladík, který navenek působí sebejistě, ve skutečnosti je ale příliš impulzivní, nakonec vystrašený. Myslí si, že má vše pevně ve svých rukou, ve skutečnosti si neuvědomuje vůbec nic. Neví si rady sám se sebou ani se svými problémy. Skvělý je ale zejména Jiří Nebenführ coby milicionář. Musí narušit oslavu, musí Sťopku odvést pryč, musí dělat jen svou práci. Nebenführ je jako nervózní posel špatných zpráv komický i odstrašující. Ve chvíli, kdy nemůže otevřít šuplík se smějete, o pár okamžiků později, kdy řve na němou Sťopkovu sestru (malá, ale přesto silná role ve velmi autentickém podání Terezy Richtrové) vám zase úsměv na rtech rychle tuhne.

Chuť žít

Z alkoholické vesnice na mrazivou Sibiř. Pomatený uprchlý trestanec se ztrácí, je promrzlý až na kost, přístřešek nalézá v malém zatepleném příbytku u starce. Začíná dialog. Chuť žít je v podstatě o jakémsi "souboji" dvou mužů (další prvek, který se opakuje ve všech čtyřech částech – slovní přestřelky, rozmluvy mezi dvěma persónami – ústředním rozpolceným hrdinou a tím "rozumným"). Mluví spolu. Začíná to u banalit, pokračuje zásadními záležitostmi. "Lidi tě potrestat nemůžou, ale bůh ano," říká stařec vyčerpanému ztracenci. Řeší se smysl existence, řeší se otázka spravedlnosti, řeší se minulost a minulé hříchy, řeší se odpovědnost a zejména pak chuť po skutečně naplněném životě, který stejně nikdy nepřijde. Mluví se a mluví, původně nastavené tempo se vytrácí. Chuť žít je poklidný, skoro až meditativní divadelní rozhovor. Lukáš Král je dalším přesvědčivým rozervancem, který, na rozdíl od Sťopky, nepůsobí tolik sebejistě. Neumí lhát ani se přetvařovat. Stařec v podání Josefa Bartoně je alespoň zpočátku jeho pravým opakem. Ledově chladný, maximálně klidný Děda Mráz uprostřed ruské tajgy, kterého nic nerozhodí. Sype ze sebe moudra a rozumy, snaží se mladíka poučovat, postupem času se ale ukazuje, že on sám byl na tom zamlada dost podobně, ne-li stejně. Další plus tkví ve výrazném režijním nápadu ohledně ztvárnění prudké vánice. Mladík se potácí ve vichru, bojuje s ním, každou chvílí může padnout. Pobíhají kolem něho bílé tanečnice, řádí s obří látkou, světla mají chladné tmavomodré zbarvení. Poetická vánice na drsné Sibiři. Škoda, že výsledný dojem z této části kazí předvídatelný příchod milicionářů Protokina (Jaroslav Krejčí) a jeho kolegy Aljoši (Petr Jarčevský). Přichází s nimi navíc opět tradiční klišé jménem "Rusko a alkohol". Jako opilí jsou zpočátku zábavní, ve výsledku spíše otravní. Budí dojem prvoplánovosti. Grotesknost v tomhle případě bohužel nefunguje tak, jak má.

Geňka

Opět muž proti muži. Konfrontace. Názor proti názoru, charakter proti charakteru. Geňka versus strýček Gríša. Bohémský showman s kytarovou improvizací proti zachmuřilému nabručenému strýci, který na stará kolena začíná věřit v Boha. A do toho rozumná Ňurka (další z rolí pro Terezu Richtrovou), která se je oba snaží usmířit. Geňka je oddechová přestávka, zábavná výplň. Je to odlehčená předehra před výtečným vyvrcholením, závěrečnou částí s názvem Spiridon Rastorgujev. Stojí a padá s výkony představitelů dvou hlavních "hrdinů". Geňka Zdeňka Svobodníka lítá sem a tam, zpívá, vyvádí, je zběsilý, je jako zvíře utržené ze řetězu. Nebo jako hyperaktivní dítě, co potřebuje prášky na zklidnění. Škoda, že té zběsilosti je tolik, že Svobodník někdy zbytečně moc přehrává. Jeho pravým opakem je strýček Gríša Miroslava Hrušky. Protivný a znavený podivín, bručoun, který Geňku nesnáší. Ovčinikov opět útočí kontrastem. Přehnaně dovádějící šašek versus naštvaný a tak trochu zmatený strejda beze smyslu pro ztřeštěný humor.

Spiridon Rastorgujev

Cesta z města. Na ruský způsob. Sergej a Irina prchají z města na vesnici. Chtějí si odpočinout, začít nový život. Na městský zapomenout, užívat si toho vesnického. Plánují společné bydlení, budoucnost vypadá krásně růžově. Pak přicházejí zvědaví vesničané. A do hry se dostává Spirka. Tajemný chlapík s podivnou minulostí, "zlý hoch", kterého slušňáci nenávidí a jejich ženy obdivují. Možná to čeká i zamilované duo Sergej a Irina. Spiridon Rastorgujev je suverénně nejlepší částí celého představení. Jakoby se Ovčinikov na třech předchozích povídkách rozcvičoval, zkoušel si různé postupy, prvky, aby je pak všechny najednou naplno využil v závěru. V silném závěru, který dělá čest silným závěrům. Hlavní doménou je tu napětí a atmosféra. Sergej s Irinou sedí u stolu, hostí a poznávají Spirku, který Sergeje částečně ignoruje a místo toho rentgenuje sličnou Irinu. Opět muž proti muži. Navzájem do sebe rýpají, napětí mezi nimi vibruje celým jevištěm, funguje hned od prvního pohledu. A působí tak i nadále. Zejména díky hereckým výkonům. Sergej v podání Petra Kubese je skrývaný cholerik, výbušný žárlivec, který nedokáže zakrývat, že ho odchod z města vnitřně likviduje. Jeho manželka Irina ztvárněná Lenkou Kočišovou je zase příliš hodná naivka, která si zase nepřipouští, že svého chotě už dost možná ani nemiluje. A pak je tu Pavel Doucek coby Spirka. Gentleman, ostrý chlápek s vizáží ostříleného dobrodruha i srab, jenž by přesto mohl prodávat kousky ze svého neotřesitelného charismatu. Povídka se od radostného začátku nekompromisně žene k tragickému konci. Dochází na hádky, tvrdé bitky i rozmlouvání s duchy. Zlomený Spirka klečí zlomený na zemi, svírá pušku, baví se svou již zesnulou matkou nebo se potkává se svými strážnými anděly. Jsou to ponuré momenty v téměř hororovém kabátu. Jednou autenticky hrubé hádky, podruhé kouzelně poetické chvíle se snovou atmosférou, kterou spolehlivě podpírá hudební doprovod. Škoda jen občasných rušivých chvil v čele s řečmi dítěte alias Petra Jarčevského. Nadhled je sice někdy potřeba, ale v tomto případě je naprosto zbytečný. Kazí atmosféru a dočasně narušuje syrovost téhle pochmurné balady.

Přesto, že jsou to čtyři samostatné příběhy, Koně k nezkrocení jsou pevně ucelenou inscenací. Mají pečlivě vybudovanou atmosféru i nadprůměrné herecké výkony. Mají své vrcholy a své propady. Ovčinikov se každou z povídek snažil pojmout jinak, i díky tomu jsou Koně k nezkrocení netradiční a sami o sobě zajímaví. Na druhou stranu se ale také lecčemu nedokázal vyhnout. Epizody mají nevyrovnané tempo, nechybí v nich příval zmiňovaného klišé a co je nejdůležitější – každá z nich vypráví v podstatě o tom samém, jsou předvídatelné a nepřináší moc nového. Čtyři příběhy, jedno prvořadé téma. Inscenace ovšem nese příslib do budoucna. Třeba se Ovčinikov na půdě Moravského divadla pustí do jednoho jediného samostatného příběhu. Pravděpodobně z toto budou dvě prvotřídní hodiny nabité emocemi, napětím, osobitou poetikou. Má na to, dost z toho si ostatně vyzkoušel už teď. Tak třeba příště a možná už stoprocentně.