Dusit se strachem, třást se a panikařit. Moravské divadlo spojilo síly s Českým rozhlasem a výsledkem je lahůdková komorní deprese a dosud nejlepší počin této sezony. Potlesk míří jak k hereckému trojlístku Igor Bareš, Ivana Plíhalová a Petr Jarčevský, tak k režisérovi Michalu Burešovi.

Thriller v zajetí roztřesené atmosféry. Není cesty ven, nezbývá než se jí naučit prodírat, existovat v ní. Ve studiu 1 v Českém rozhlase Olomouc tak učiňte nejlépe hned na začátku. Jinak už bude pozdě. Lenka Procházková převedla filmovou povídku svého otce do podoby divadelního scénáře a výsledek je hra ve věrných službách údernosti. Přímý, oproti filmové verzi podstatně kratší (k velkému prospěchu ubyla celá řada momentů a pár postav) text v čele s rychlými realistickými dialogy, které se od počátku nesou v duchu slovních přestřelek. Zkrátka Ucho jako divadelní aktovka nabízející ohromný potenciál. Nadčasová hra, jejíž obsah je v dnešní době stejně aktuální jako v roce 1969. V době skrytých kamer, bezedných počítačových pamětí a Internetu, který spolehlivě rozkrývá soukromí, dokáže najít dost prakticky na každého. Tvůrci olomoucké ušní verze o tom ví a řídí se tím. Na poli divadla debutující režisér Michal Bureš představuje intimní syrovou inscenaci, která zapůsobí jako studená sprcha. Nepotřebuje jakoukoli modernizaci, staví jedině na autentickém scénáři a hereckých výkonech.

Ledová voda, facky a škrcení

Studená sprcha je v závěru ledová. Souvisí to s dějem samotným, jenž se hladce poddává gradaci. Ústřední manželské duo Anna a Ludvík se vrací z večírku, na němž se pohybovaly státní politické "špičky", předmětem jejich debaty jsou nyní vzájemné rýpance a poznámky. Upřímná a zábavná manželská hádka se ovšem rychle proměňuje v něco zcela jiného, rozpadá se pod nánosem tunové atmosféry strachu. Vzájemné osočování a sarkasmus musejí stranou, ke slovu se dere paranoia, která se nebojí jít přes mrtvoly. U manželské vily parkují cizí auta, Ludvík ví, že jsou sledováni. Celý barák je prošpikovaný štěnicemi, soukromí neexistuje, cokoliv kdo řekne, může být vzápětí použito proti němu. Elektřina vypnutá, svíček není mnoho, Bareš coby Ludvík bere do ruky baterku a svítí do diváckých řad. "Slyší nás," říká vyděšeně a diváci se buď smějí, nebo usmívají nad nenápadným fórkem. Vždyť divák v divadle každou z postav vnímá jako celistvý opticko-akustický vjem. Takže ano, všichni jsme najednou také Uši, i my "odposloucháváme" intimnosti mezi hlavními hrdiny. Ještě vyšperkovanější moment přichází ve chvíli, kdy se manželé zavírají v koupelně. Ludvík trhá své dokumenty na kusy, Anna ho bez přestání peskuje. Jednoduchá scéna interiéru pokoje s pianem, stolkem a třemi židlemi zůstává osamocená, rozhovor mezi postavami je zprostředkováván skrze reproduktory. Rušivá, jaksi zamrzlá chvíle? Nikoliv. Jde o chytrý přesah, připomenutí toho, že tohle představení je přeci jenom úzce spjaté s Českým rozhlasem a zároveň i příjemný teaser na budoucí Ucho jakožto rozhlasovou hru. S chytrostí opět velmi úzce souvisí zmiňovaná režie. Ke způsobu divadelní režie Michala Bureše od teď patří neodmyslitelně tři věci. Pevnost, jistota a pečlivost (skoro to zní jako rozepsaná zkratka některé z politických stran). Bureš ví, jak se dělá atmosféra, jemně a přesně pracuje s hudebním doprovodem a zmiňovanými rozhlasovými prvky. Ucho je v jeho podání sevřený, značně vycizelovaný kus, který jednoduše postrádá slabé momenty. Nemá na ně čas ani prostor. Od samotného lehce komediálního startu režisér cílevědomě vytváří napětí. Neustále ho lehce zvyšuje, ve finále ho nechává oddělat mrazivě ironickou tečkou. Drží diváky pod krkem celou hodinu, ani na minutu nepolevuje. Co by s nimi asi udělal ve velkém městském divadle?

Večer ve znamení strachu

Finále této recenze patří hercům. Ústřední duo v podání skvělé Ivany Plíhalové a Igora Bareše. Do svých rolí jsou ponoření, dlouhý potlesk k nim zaslouženě míří zejména za soustředěný a intenzivní výkon. On coby nervní tušitel špatných časů, ona jako zpočátku nechápavá, zarputilá a provokující žena, které vadí především to, že Ludvík opět zapomněl na 17. červenec. Ona srší vtipné poznámky, obstarává zábavu především pro (nejlépe už pár let vdané) divačky, on přemýšlí nad možnou zkázou, rozsévá kolem sebe strach, který ho pomalu, ale jistě vede k myšlenkám o sebevraždě. Nejde jen o přesvědčivý střet dlouholetých partnerů, ale o střet mezi racionálním uvažováním, nervozitou (Ludvík) a čirou spontánností (Anna). Oproti svým filmovým předobrazům, které tehdy ztvárnila dvojice Radoslav Brzobohatý a Jiřina Bohdalová, je tohle duo ještě o fous tragičtější, osudovější.

Jako třetí a poslední se na scéně objevuje Petr Jarčevský. Tajemný Muž, agent ve službách StB, dost možná poskok jednoho z Ludvíkových nadřízených. Jeho příchodem se vše láme, manželé skoro přestávají dýchat, napětí dosahuje svého vrcholu. Střídmě elegantní oblečení, patka, chladný výraz a cigaretový kouř. Jarčevský toho moc nenamluví, na scéně je všehovšudy pár minut, jeho přítomnost a způsob vystupování je dráždivý a nepříjemný sám o sobě. Pakliže strach dosud ovládal pouze ústřední duo, nyní svírá diváky. Obsazení Jarčevského do takovéto role je něco jako trefou do černého. Během těch pár minut jsou zapomenuty veškeré hercovy komediální výstupy, teď a tady je z něho ledově klidný pozorovatel. Tipujte ho na milovníka vyhrožování, zastrašování, na milovníka násilí. Dokonale nepředvídatelný, svými pohledy jakoby nepřítomný. Jeho cigaretové posezení u stolu spolu s Ludvíkovou kapitulací jsou bezpochyby dva hlavní vrcholy představení.

Předčasně

Ucho s přehledem nakopává celou řadu "velkých" inscenací. Dokazuje, že studiové věci mají smysl, a udává směr, kterým by se Moravské divadlo mělo ubírat i nadále. Předčasné soudy obvykle nejsou fér, ale momentálně jen těžko lze věřit tomu, že do konce sezony přijde v činohře MDO něco zásadnějšího.