Vystavují-li v Olomouci umělci z Islandu, bude asi obtížné překvapit veřejnost konstatováním, že tu vystavuje někdo až z Českých Budějovic. Bylo by to spíše úsměvné. Ale ať je umělec odkudkoli, dobré je, když je každý svůj a stojí na svém. Myslím, že se to podařilo jak Islanďanu Helgi Thorgilsu Fridjonssonovi u Caesara, tak i Jihočechu Josefu Bruckmüllerovi v Bohémě. Stojí za to o něm ztratit slovo.

Josef Bruckmüller vystavuje v Olomouci již potřetí. Poprvé se představil v Galerii pod podloubím, podruhé v galerii Kateřiny Dostálové a potřetí se stal hostem Bronislavy Paučkové v Bohémě.
Tvorba Josefa Bruckmüllera nepatří, i když je umělec vlastně svými tvůrčími kořeny laik, mezi prosté realisty. Široké spektrum technik (doložených obsáhlým, skoro dokumentačním katalogem) u něho napovídá, že dovedl svůj talent hledat všude, kde bylo třeba nejen malířské, ale i kreslířské odvahy.
Náměty nacházel spíše v zákrutech lidské psychiky a nekatastroficky společenské desorientaci. Na témž principu, jako si hrají děti na slepou bábu. Vypovídají o tom názvy obrazů, jež malíř do Olomouce přivezl: Nervní rej, S nervní vervou, Osidluji tě, Dosti zranitelnosti, Šikmá šifra, S novou osnovou, Dosti přítomnosti, Dosti závislosti. V tomto smyslu je výstava zcela jednolitá, skoro až monotónní. Pro teoretiky by mohla být Bruckmüllerova expozice až hádankou; přirovnal bych ji k mlhám na blatech (abych se opřel o jihočeský folklór).
Obrazy jsou svým způsobem rébusem. Ve všech je jakoby dobře pojednaná mapa měst. Lze se v nich očima procházet, a to odevšad a kamkoli. Terén se mění, dokonce fantasticky. Divák dojde tam, kam jej dovede stav jeho duše. Ale dojde tam s malířem a většinou mu tam asi nebude smutno. Pokud mu v hrudi funguje srdce jako kompas.
Výstava potrvá do konce října.