Hřích trestají zákony, přitom stát sám se zaštiťuje hříchy. Kéž by některou z repríz Shakespearova kusu Něco za něco v MDO navštívila současná česká politická sbírka pochybných figurek. A v závěru jimi otřásla katarze. Hostující polský režisér Bogdan Kokotek uvádí inscenaci, která má na to, aby přitáhla mladé přemýšlivé publikum. Hlavními taháky jsou žahavě aktuální politické téma a vizuální přitažlivost. Reprízuje se zítra od sedmi.

"Regionální soubory jako by v čase ekonomické krize spoléhaly na divácké jistoty. Až na pár výjimek si netroufají na náročnější projekty." - divadelní kritik Vladimír Hulec pro server idnes.cz v souvislosti s vyhlášením výsledků ankety Inscenace 2010.
Čekání nebylo marné, činohra Moravského divadla se po ústřelu mimo v podobě nevtipné komedie Shakespeare v Hollywoodu vrací zpět do dobře vyjeté stopy, kterou načala Tarantova naléhavá konverzačka Na miskách vah. Oba kusy mají jedno společné. Aktuálnost. Zatímco Na miskách vah intenzivně řeší velké nadčasové téma "umění versus politika", shakespearovské Něco za něco v režii uměleckého šéfa polské scény Těšínského divadla Bogdana Kokotka ještě více zasahuje současnost. Příběh vídeňského knížete (Petr Kubes), který se stává knězem a v utajení sleduje, kterak s jeho pravomocemi nakládá prohnilý zástupce Angelo (Jiří Suchý z Tábora), se dotýká témat, která hýbou naší společností. Korupce, lži a přetvářka vraždící pravdu a upřímnost, totální ztráta důvěry ve státní instituce, moc v rukou solitérů, kteří ji využívají jen pro vlastní potřebu.

Vstupenka pro mladé a neklidné

Kokotkova režie bohatě využívá původní dramatický text v lehkém a tradičně výborném překladu Martina Hilského, přitom se příjemně zuby nehty nedrží klasiky, křečovitě nesmeká a neplazí se před Shakespearem, právě naopak - Něco za něco je v jeho podání vizuálně přitažlivá a kompaktní inscenace sbližující minulost se současností. Má velký potenciál přivábit mladé diváky, ať už středoškolské nebo vysokoškolské. Pohrává si s bezčasím, prostřednictvím scény a kostýmů (Krzysztof Malachowski) upozorňuje na zacyklenost ústřední problematiky, tématu moci v rukou mravně pokleslých individuí, na jeho věčné opakování se v průběhu dějin. Je jedno, kdy konkrétně se příběh odehrává, podobná situace se ostatně opakuje stále dokola. Na jevišti vidím architektonicky stroze nalajnované a barevně sladěné prostředí s plátnem (projekce opět jako ona upomínka k nekonečnému cyklu a nastavení zrcadla všem přítomným) a reflektory připomínající ateliér či filmové studio pro natáčení svěží moderní morality shakespearovského ražení. Místy zní vyčnívající rozjívený hudební motiv, extravagantní kostýmy zavádějí do nevěstince, upomínají na barvy fašistického Německa, ale také hledí k živelné a často nepochopitelně přehlížené přítomnosti (žluté conversky, džíny, lesklá saka).

Bez vtipu, prosím

Kokotkova vize přiznává efektivnost, divadelnost celého kusu, na druhou stranu se jí nenechává pohltit. Nebo se tak alespoň tváří. Tvůrci tvrdí, že Shakespeare nás uvádí do světa, "jehož nejvlastnějším principem je převlek a záměna či jednoduše podvod". Podfuk. To je to slovo. Herci své postavy na první pohled ztvárňují civilně, největší důraz a prostor však sázejí na text, který je ve výsledku upozaďuje. Na jevišti sice poletují životné, charakterové rozmanité persony, u nichž jsou ovšem zcela zásadní promluvy a nikoliv jejich činy. Promluvy plné deziluze, vzteku, trefných moralit i vtipu vycházejícího z jazykové hravosti. Velmi silné, trefné a současné, s minimem hluchých míst. Něco za něco je navíc koncertem pro mladé herce, vedle dravé a flexibilní dvojky Kubes-Suchý zde příjemně řádí především Ivan Dejmal (Lucio) a Klára Klepáčková (Isabela).
Jediný podstatný problém Kokotkova fláku vězí ve zmiňovaném humoru. Shakespearův text je sice problémovou hrou o několika vrstvách, nevyzpytatelně prohazující vtip se závažností, této česko-polské verzi humor ale zkrátka moc nesvědčí. Schválně vtipných situací je tu sice pomálu, ale působí křečovitě, nepatřičně a tak trochu mimo. Vrchol inscenace patří vypjatému závěru, kdy jsou postavy rozestavěné jako na šachové partii a čekají na definitivní zúčtování. Škoda, že silný dojem kazí nucená komická tečka s dominantní prostitukou. Odlehčení a nadhledu je třeba, ale Kokotkův počin by se bez něho v klidu a pohodě obešel. Aniž by ztratil cokoliv ze své síly.

Naděje/Strach

Mířím tím zpět k výroku kritika Vladimíra Hulce v úvodu textu. Ano, činohra Moravského divadla se povětšinou spoléhá na jistoty a nehrne se do experimentů, nicméně po dvou zkušenostech to zatím vypadá, že současná dramaturgie se nebojí důsledně tlačit na aktuálnost a skrze vybrané "jistoty" tak dávat prostor k reflexi současnosti, k reflexi aktuálních celospolečenských témat. Dvakrát to vyšlo téměř na výbornou, uvidíme, jak bude slibná cesta pokračovat. V příštích měsících to buď potvrdí, nebo totálně zlikviduje Šrámkův Měsíc nad řekou či Ibsenův Stavitel Solness. Trocha naděje, trocha strachu. Opatrnost až do premiér je na místě.