Straussova opereta se po dlouhých patnácti letech vrátila zpět před zraky olomouckého publika. Režisér Gustav Skála se s klasikou popasoval s přehledem, novinka je přinejmenším stejně elegantní jako jeho verze My Fair Lady.

Gustav Skála versus Vídeňská krev. 1:0 pro režiséra. Stálý host Moravského divadla přináší publiku další hudebně divadelní porci humoru, který se nevnucuje, baví celé dvě hodiny a deset minut. Jeho Vídeňská krev překvapuje svižností, od prvních minut se žene kupředu bez výraznějších zádrhelů, přitom není zbrkle uspěchaná. Nesnaží se ohromovat, ale rozhodně nenudí. Straussova opereta je ve Skálově podání milá jednohubka, která spolehlivě uspokojí především pravidelné návštěvníky zdejšího divadla. Předplatitelé můžou být klidní. Nečeká je sebestředná opereta v ultramoderním hávu, ale lehce staromódní, velmi přímá a jednoduchá klasika, při níž není třeba nic řešit. Postačí káva a dort za doprovodu Nové Vídně či Vína, žen a zpěvu.

V klidu a pohodě

Skála dávkuje rychle, jeho doménou je opět elegance, lehkost a vkus, který nemůže nikoho urazit. Navíc si, za což sklízí bonusové body, nepodává ruku s kýčem a patosem. Jeho Vídeňská krev jimi není zředěná, téměř dokonale se od nich oddělila a nechala je kdesi v původním libretu a starších inscenacích. Bezkonfliktní, velmi poklidný večer ve vídeňském stylu. V popředí spolehlivé herečky a herci v honosných kostýmech Josefa Jelínka (se Skálou spolupracoval už právě na My Fair Lady), v pozadí proměnlivá a velmi funkční scéna Vladimíra Šrámka. Je to výrazné a přesto nenápadné pozadí, které doplňuje a vypichuje jednotlivé herecké výkony, dohromady s nimi vytváří naprosto přehledný celek. Dámy a pánové, vítejte ve Vídni první poloviny 19. století.

Jako Burian

A pakliže jsme u výkonu, mnohdy jim bezesporu kraluje Petr Šíma coby hrabě Bitowski či jako kníže Ypsheim-Gindelbach. Je to pán humorných situací, přesvědčivě ovládá jak svoje pěvecké výkony, tak klasickou činohru. Nezapomenutelná je pak zejména jeho vtipná kreace, kdy se na okamžik stává nepřesvědčivým svůdníkem. Opereta je zapomenuta, show si na několik minut krade sám pro sebe. Zajímá mě, zda jsem sám, komu Šíma svou pohotovostí, smyslem pro výborné načasování a samotné provedení vtipu, leckdy připomene eskapády Vlasty Buriana. I díky němu je Vídeňská krev v Moravském divadle příjemná záležitost. Studené a pochmurné večery nemusí být vždy tak bolestné, v operetní Vídni je dobře.