Jules Verne, Jiří Brdečka, Oldřich Lipský. V hrobech jsou v klidu, nehází sebou, neobracejí se. Tramtarijská adaptace Tajemného hradu v Karpatech jim ostudu nedělá. Jde vlastní cestou. Je jako dobrodružný lunapark bizarností na malinkém prostoru. Nejdřív pokulhává, pak senzačně blázní. Poprvé v sezoně se inscenace představí ve čtvrtek.

Tvůrčí duo Vladislav Kracík (režie) & Lenka Jorníčková (dramaturgie). Zatímco jejich rozesmutnělý Netopýří muž čerpal z komiksu, Hrad se vrací k podceňované stejnojmenné verneovce (1892) i k české komediální klasice Tajemství hradu v Karpatech (1981). Nostalgie ovšem naštěstí nehraje důležitou roli. Tvůrci razí vlastní cestu, vlastní vize, na jevišti se však snaží udržet rozparáděnou parodii a šestákovou atmosféru, ke které se řadí jak bláznivé nápady, tak ještě ujetější postavy.

Potichu

Živočišné hračičkářství. Definice režijního stylu Vladislava Kracíka. Celkem jasně rozpoznatelný rukopis, který se s každou další inscenací bude stvrzovat a stvrzovat. Stejně jako u Batmana, i při návštěvě karpatského doupěte hrozí kanonáda inscenačních nápadů, která je o to kouzelnější, že je vytvořená na koleně. V rámci možností Tramtarie, která chce a měla by se dočkat plnějších pytlů s rozpočtovým jměním. Opět dojde na strmě rozjetý střih, divoce se střídají scény, Kracík každou chvilkou představuje nové a nové výjevy (scéna a kostýmy Eliška Konečná ©), které sympatizují s termínem vtipná braková sci-fi. Krom toho si vyhrává se samotným vyprávěním, s důvtipem využívá časové odbočky a důležitou roli tradičně uděluje projekci na plátno, která originálně přibližuje zásadní postavy, nahrazuje kulisy, dotváří atmosféru anebo se rovnou stává základem pro nápaditý fór (za scénu se skrytou kamerou palec strmě nahoru). Kracíkovy kusy jsou těsně spjaté s filmem, svým způsobem určují styl celé divadelně-filmové Tramtarie. Hrad tedy jako našlápnutá crazy komedie a „pokleslá" sci-fi jízda v jednom balení? Problém je jedině s oním našlápnutím. Nekonečný rozjezd inscenace bolí, působí značně unaveně, zasloužil by si jeden škrt vedle druhého. Nesluší mu především nesnesitelně natahovaná hospodská scéna plná utrápených hereckých kreací a nefunkčních vtípků.

Hlasitě

Je zajímavé, jak moc rozdílnými polovinami se Hrad vyznačuje. Zpočátku nepříjemně drhnoucí prolog, hned po něm vzkříšení živočišnosti. V druhé půlce se totiž z Hradu stává pankáčská divočina, co s grácií obnovuje rytmus, je cirkusově rozjívená a nabíjející. Příčinou bude jednak nezvratně blížící se výbušné finále, definitivní propustka pro všechny ztřeštěnosti a konečně taky příchod dvou zásadních psychopatů na scénu. Rudolf Gortz (Marek Zahradníček) & Orfanik (Alois Pešek). Pekelný majitel hradu a demagogický baron plus jeho podřízený, ve vlastní vyšinutosti utopený vědec Orfanik. Dr. Frankenstein a jeho Monstrum. Zahradníček ztvárněním své role dodává celé podívané ztracený šmrnc, na jevišti to díky němu začíná opět jiskřit. Nabubřelý projev a smích, démonická sebestřednost a globální úmysly. Podmanivým způsobem vytváří absolutního padoucha v bondovském stylu. Jen má místo zvířecího mazlíčka pro ruce svého vědátorského poskoka. Aneb další maniakální výstup ušitý na míru Aloisovi Peškovi.

Sjezd z hlavní

Tajemný hrad úspěšně přebírá štafetu po Terminátorovi, jde naproti divákovi, spokojeně plní hlediště, bez větších zádrhelů navazuje na zavedenou dramaturgickou linii. Podívaná, které, stejně jako některým jejím předchůdcům, hrozí pomíjivost. To ovšem ukáže čas. Zbývají očekávaní provázející čerstvou sezonu, v níž Tramtarie bude tak trochu riskovat. Vedle tvůrčích počinů adaptace velké literatury i poezie. Jakoby Tramtarie odstrčila stranou komediální přímočarost a rozhodla se okusit něco sofistikovanějšího. Divadlo se v nastartované sedmé sezoně rozhodně nechce vydat tou nejschůdnější cestou, právě naopak chce okusit klikatější odbočky. Více se o tom dočtete zde »
Mimochodem, doporučuji návštěvu podkrovních prostor Konviktu, kde je k vidění výtvarná instalace mapující scénografii Tajemného hradu v Tramtarii. Jde o diplomovou práci Elišky Konečné ze zdejší pedagogické fakulty. Vedle fotografií zaujme především série maleb volně inspirovaných inscenací, resp. prostorem, charakterem jednotlivých postav i situací. Poutavá, výrazně subjektivní práce. Hraje na temnou a expresivní notu, samotné inscenaci dodává zcela nový rozměr.