Reklama

Čtvrtek 12. prosince 2019, svátek má Simona, venku je 1.1 °C

Tomáš Rousek: z baru až do ředitelské kanceláře špičkového NH Hotelu

Rozhovory

9.10.2019

Jan Procházka

Hoteliér roku 2017, letos nominovaný i na Cenu Olomouckého kraje v oblasti cestovního ruchu. Ředitel nejlépe hodnoceného NH Hotelu na světě. Muž, který před šestadvaceti lety začínal na baru a v hotelu si vyzkoušel doslova všechno. A taky sympatický chlapík, kterému úsměv z tváře jen tak nezmizí. Tomáš Rousek, ředitel NH Collection Olomouc Congress.

Potkáváme se v deset dopoledne v hotelové restauraci. “Dejte si snídani,” vítá mě Tomáš Rousek a já lituji, že jsem přišel najedený, protože lahůdek je tu nepřeberně. Dáváme si aspoň kafe, a zatímco kolem nás pulzuje hotelový ruch, chvíli si povídáme o Toskánsku, odkud jsem se před pár dny vrátil a které milovník gastronomie Rousek zbožňuje. A cestování obecně. Dokázal by o něm mluvit dlouho a s nadšením, že by to vydalo na další rozhovor. Tenhle ale má být o jiné cestě. O té, kterou začal jako osmnáctiletý kluk za barem ve Vídni a která ho dovedla až do ředitelské kanceláře nejlépe hodnoceného NH Hotelu na světě.

Vaše cesta sem do Olomouce byla docela dlouhá. Kde začala?
Narodil jsem se v Litomyšli, ale osud rodinu zavál do Zábřeha, kde jsem chodil na základní školu. Samozřejmě, že ve čtrnácti letech jsem nevěděl, co chci v životě dělat. Paradoxně mě na hotelovou dráhu postrčil otec. Říkám paradoxně, protože sám byl mašinfíra, stejně jako jeho starší bratr. Ale měl v mládí sen stát se číšníkem, což mu rodina zakázala. Zřejmě získal pocit, že to přenese na mě. (smích)

Netoužil jste spíš taky po kariéře strojvedoucího? Přece jen, vlaky jsou klukovský sen a vy jste k němu asi musel přičichnout blíž…
No právě. Díky tátovi jsem vnímal i náročnost té práce. Vracel se domů v noci, každý den musel ze Zábřeha dojíždět do depa v České Třebové... To mě opravdu nelákalo.

Takže jste odešel na hotelovou školu do Opavy...
Už na základní škole jsem ale měl dobré známky, takže to nebylo “běž se vyučit na číšníka”, naopak táta říkal, co takhle zkusit hotelovou školu. Učily se tam jazyky, ekonomika a spousta užitečných věcí. A už tam jsem cítil, že jsem našel správný směr, že tohle chci opravdu dělat, že hotelové prostředí je něco, kde se cítím jako ryba ve vodě.

Když si člověk pročítá bodově váš životopis, vypadá to, že jste měl hodně odvahy a zřejmě i štěstí. Hned po škole jste začal pracovat v Rakousku....
Ano, měl jsem štěstí. Těsně před maturitou se ve škole objevil inzerát: Parkhotel Schönbrunn hledá absolventy hotelových škol. Je to opravdu hodně velký hotel, hned naproti vídeňské zoo. Přihlásil jsem se a jako jediného z naší školy mě vzali. Hned po maturitě jsem tak vlastně začal pracovat v oboru a za celých šestadvacet let jsem ho ani na chvíli neopustil.

Foto: Jan Procházka

K ředitelské kanceláři bylo ale tehdy ještě docela daleko.
To ano. Ve Vídni to byla tříměsíční pracovní stáž. Prošel jsem úplně celý hotel. Začínal jsem na těch nejnižších pozicích: dělal jsem číšníka, barmana, uklízel pokoje… A pak jsem měl zase štěstí. Stejná společnost totiž v Praze otevírala luxusní Grand Hotel Bohemia. Nabídli mi, že bych mohl v tomto novém hotelu mít na starost bar. Takže jsem se vrátil na konci září domů ze stáže ve Vídni, řekl rodičům, že mám práci v Praze, a zase jsem jel. Tehdy nebyli moc šťastní, že jim osmnáctiletý synek tak rychle prchá z domu. Ale brzy to rozdýchali.

V Grand Hotelu Bohemia jste začínal na jaké pozici?
Rakušanům jsem se líbil na baru. Takže mi dali možnost dát dohromady tým pro nově otvíraný bar v jejich pražském hotelu.

Takže jste v Grand Hotelu Bohemia začínal v osmnácti letech na pozici šéfa barmanů? Neurazte se, ale jak vás, takového mladíka, přijali kolegové?
Vidíte, zase štěstí. Hotel se nově otevíral a začínal s úplně novými lidmi. Spoustu studentů si společnost, stejně jako mě, přivedla z Rakouska. Takže jsme neskočili do jámy lvové mezi pražské matadory. Mohli jsme se aklimatizovat lépe, než by tomu bylo v nějakém zavedeném hotelu, kterému šéfuje parta Pražáků. Dostali jsme šanci pracovat tak, jak to cítíme my.

To byl rok 1993… Doba, kdy se celé to odvětví velmi rozvíjelo a radikálně proměňovalo...
Na hotelovou školu jsem nastupoval v roce 1989. První dva roky jsme proto vstřebávali spíše tu minulou éru, ještě jsme k ní přičichli na praxích… Ale kolem roku 1991 se to i v našem oboru začínalo měnit, objevovaly se nové věci a možnosti… Když jsme maturovali, měli jsme jakýsi pohled na minulou dobu, ale vnímali jsme už i současné trendy. Náš obor v té minulé době nebyl uchopen úplně nejlépe.

To říkáte velmi diplomaticky. Z Grand Hotelu Bohemia jste si ale odskočil na další zahraniční stáž...
Ano, rok jsem pracoval v Ramada Renaissance hotelu v Berlíně. Krásný hotel přímo na lodní hranici mezi Východem a Západem. Měl i výletní loď, kterou se hranice překonávala. Dnes už to asi není poznat, ale tehdy tam ta hranice byla ještě cítit, i když už neexistovala. Koneckonců, výplatu jsme stále ještě dostávali v západních markách!
Moje stáž tu probíhala podobně jako v Rakousku. Prošel jsem si všechna střediska. Výhodou bylo, že jsem se konečně dostal do velkého kongresového hotelu. To byla velmi zajímavá praxe.

Co bylo dál?
Cítil jsem, že bych chtěl zkusit zase něco nového, a tak jsem nastoupil do jednoho hotelu ve Špindlerově Mlýně. Ale záhy jsem zjistil, že způsob práce a života v horském hotelu asi neodpovídá mým představám. (smích) Hodně rychle jsem začal toužit po návratu do Prahy.

A tady je mezi dvěma pracovními pozicemi v životopisu opět mezi řádky neviditelná položka štěstí. Nepletu se?
Ano. Trávil jsem víkend v Praze a Na Příkopech jsem náhodou potkal ředitele Grand Hotelu Bohemia, kde jsem dříve pracoval. Slovo dalo slovo a nabídl mi, abych se vrátil na stejnou pozici. Po roce a půl převzala tahle společnost brněnský Grandhotel a tam mi nabídli první manažerskou funkci: F and B manager. To byl rok 1996.

Nebolel vás odchod z Prahy?
Mě ani ne, bral jsem to jako další příležitost k posunu! Ale koho to trápilo, byla moje přítelkyně, budoucí manželka. Pracovala v Německu a já ji nalákal na pražský život. A sotva se ke mně přestěhovala a začala si zvykat, oznámil jsem jí, že se stěhujeme do Brna… (smích)

To byl asi docela šok.
No, nakonec jsme to rozlouskli. Pocházela totiž z Olomouce, a tak jsme se dohodli, že se vrátí sem. Vzdálenost mezi Brnem a Olomoucí se dá ve vztahu zvládnout. Fungovali jsme tak asi rok, než přišla další nabídka. Olomoucký hotel Gemo chtěl obměnit management, a tak jsem to zkusil. Vyhrál jsem výběrové řízení a 1. června 1999 jsem nastoupil jako provozní a po nějaké době pokračoval jako ředitel hotelu. 11. září téhož roku jsme měli s manželkou svatbu. Od té doby jsme tu spolu a dnes beru Olomouc jako domov, místo, kde se cítím nejlíp. A měnit to zatím nechci.

Tím asi začalo vaše dosud nejdelší angažmá. Jak jste se dostal do NH Hotelu?
V Gemu jsem strávil devět let a cítil jsem, že je potřeba se někam posunout. Pan Uhýrek, jeden z majitelů Gema, se tu rozhodl postavit krásný sportovní areál a propojit ho s hotelem. Ten chtěl spojit s nějakou mezinárodní značkou. Přizval mě k tomuto projektu, takže jsem v něm byl úplně od začátku. Přihlásila se asi stovka řetězců, které měly zájem, většinu z nich jsme ani neznali. Nakonec zbyly asi tři. Jezdili jsme po světě, seznamovali se s managementem, poznávali, jak to chodí… Nakonec padlo rozhodnutí, že nejlepší bude spojit síly se společností NH HOTEL Group. Když byl hotel skutečně v Olomouci otevřen, měla společnost potřebu dosadit sem vlastního ředitele. Já v té době pracoval jako jeho zástupce, měl jsem na starosti i veškeré gastro outlety hotelu. Po dvou letech provozu dostal kolega nabídku z Prahy, kam vždycky chtěl. A mně bylo umožněno, abych se stal generálním ředitelem. To bylo 1. října 2012.


Direktivním řízením se k respektu nedopracujete. Maximálně získáte to, že vaši lidé udělají, co po nich chcete, protože vy to chcete. Ale to je špatně.

To je sedm let. Za tu dobu jste hotel hodně pozvedl, získal jste řadu nejen tuzemských, ale i mezinárodních ocenění.
Smůla je, že ocenění je vždycky osobní. Ale bez nějakého klišé: za každým oceněním je vždycky práce hromady lidí. A já na ně mám asi dobrý odhad. Vždycky se mi dařilo se obklopit správným týmem.

Jací lidé to jsou?
Musí být odborníci ve svém oboru, jazykově vybavení, ale to zdaleka nestačí. Důležité jsou i charakterové rysy, musí mít i přátelský touch. Dnes hosté v hotelu chtějí lidský přístup, domáckost. A na to jsme od začátku vsadili. Mám takové tři pilíře: profesionální, ale přátelský personál. Skvělé spaní: kvalitní matrace a povlečení. A snídaně. Ty máme mimochodem jedny z nejlepších v republice. Aspoň podle recenzí i hodnocení kolegů z našeho oboru. Každý host se totiž potká s personálem, leží na matraci a přijde na snídani. Spoustu dalších služeb třeba ani nevyužije, ale tohle je základ.

Čím ty lidi strhnete?
Musíte namíchat správný tým. Nemůžete vybrat deset typologicky stejných spolupracovníků, musíte mít v partě týmové hráče, osobnosti, vtipné a otevřené kolegy, kreativní jedince, extroverty i pár klidnějších, zemitějších lidí, kteří o problémech či nových nápadech v klidu popřemýšlí, než udělají rozhodnutí. A musíte svoje lidi přesvědčit, že jejich práci rozumíte. Že jste ji schopen dělat i sám, či jim kdykoliv pomoci. A já opravdu mám přehled, co se zvládnout dá a co ne. Tím si získáte přirozený respekt. A ten je nesmírně důležitý. Direktivním řízením se k němu nedopracujete. Maximálně získáte to, že vaši lidé udělají, co po nich chcete, protože vy to chcete. Ale to je špatně. Důvěra se musí vybudovat přirozenou cestou. Musíte jít příkladem. Jak chcete, aby fungovali vaši spolupracovníci, musíte fungovat i vy.
To se pak přenáší i na hosty. Já dnes po šestadvaceti letech v oboru přijdu do hotelu kdekoliv na světě a už v lobby vám řeknu, jak ten hotel asi funguje. To cítíte.

Tenhle rohový pokoj, ve kterém jsme fotografovali, je prý velmi oblíbený mezi sportovci. "Hlavně, když se tu ubytují fotbalisté. Za chvilku jsou fotky s výhledem na stadion na Instagramu," usmívá se Tomáš Rousek.

Foto: Jan Procházka

Existuje dokonce počítačová hra, která simuluje práci ředitele hotelu. Jak ve skutečnosti vypadá váš pracovní den?
Kolem osmé přijdu do hotelu, u nás na snídaních si udělám horkou mátu se zázvorem, zkontroluji jakost našich snídaňových položek, čistotu bufetu a naší restaurace. Se spoustou hostů se za ty roky znám, takže se s nimi pozdravím. Potom proběhnu zbytek hotelu, kongresové patro, kuchyni a hotelové lobby. Pak si v kanceláři udělám takovou pětiminutovku: určím si priority dne, co bych měl udělat… V půl deváté máme krátkou poradu s vedoucími středisek. Je nás celkem jedenáct, každý den má někdo z nás službu až do jednadvacáté hodiny. Ten nás na poradě krátce seznámí s tím, co se předchozí den dělo. Potom se zabývám recenzemi. Přečtu si všechny nové od minulého dne a na všechny odpovím.

Počkejte, vy opravdu osobně odpovídáte na recenze na internetu?
Na všechny! Beru to jako nesmírně důležitou věc. My máme fantastické recenze. Aktuálně jsme podle hodnocení nejlepším hotelem v řetězci.

Čím si to vysvětlujete?
Nasloucháme hostům, a když se jim něco nelíbí, okamžitě to řešíme. Může se stát cokoliv, host je na něco zvyklý a je to jinak, může dojít k nedorozumění. Pro nás je host na prvním místě. Nasloucháme mu. Nechceme, aby si člověk do taxíku nebo do letadla odnesl negativní pocit. Asi proto se u nás cítí hosté tak dobře a odpovídání na recenze je tak v posledních letech docela příjemná záležitost.

Já jsem vás ale přerušil v popisu pracovního dne…
V dopoledních hodinách vyřizuji také mailovou poštu a další standardy, které souvisí s mou pozicí na hotelu a které vyplývají z faktu, že náš hotel je součástí hotelového řetězce. Dopoledne je pryč. Následuje rychlý oběd s kolegy v naší hotelové kantýně. Někdy obědvám s klientem v naší restauraci Sal de Mar. Na odpoledne plánuji zpravidla schůzky. A to jak s klienty, obchodními partnery, tak s ostatními kolegy či našimi zaměstnanci. Končívám kolem páté, půl šesté. Když je u nás ale večer větší či důležitá akce, rád jsem přítomen, minimálně do té doby, než se akce rozběhne...

Je pravda, že si tu v hotelu nepamatuji akci, ať už ples, koncert nebo něco jiného, kde bych vás nepotkal...
Je to časově náročnější práce. Nemáme svátky, nemáme soboty a neděle, den a noc. Nemáme Vánoce. Na to jsme však zvyklí. Náš hotel je navíc založen na kongresovém a společenském byznysu. Když je hotel takhle velký, potřebuje tvář, která ho reprezentuje.

Víkendy ředitel má?
Má! Pokud se v tom víkendu na hotelu neděje něco důležitého nebo pokud na něj nevyjde víkendová manažerská služba. Jednou za deset víkendů má totiž každý z managementu hotelu službu po celý víkend. Začíná v pátek po práci a končí v neděli večer. Může se sem nastěhovat i s rodinou. Je zodpovědný za chod hotelu, řeší problémy, zároveň se ale na hotel dívá z druhé strany, protože tu s rodinou přespí, nasnídá se, naobědvá, využívá služby… Prostě si to on i jeho blízcí zažijí z pozice hosta a na pondělní poradu pak nám ostatním přinese zpětnou vazbu. To je velice cenné.

Sousední Omega nedávno výrazně rozšířila své prostory. Chystáte i vy nějakou novinku?
Ano! A už to dokonce mohu i prozradit. V příštím roce před prázdninami začneme opět rozšiřovat náš hotel. Na kongresovém patře zrušíme kuřáckou terasu a posuneme se nějakých osm metrů směrem k Omeze. A v těchto nových prostorách, které budou doslova plavat nad chodníkem, vznikne designová restaurace s otevřenou kuchyní pro zhruba dvě stovky lidí. Projekt navrhla Barbora Škorpilová, významná česká designérka. Bude to opravdu krásné.

Proč zrovna restaurace?
Rádi bychom hosty na kongresech a společenských akcích začali sofistikovaněji stravovat. Pro všechny segmenty hostů to určitě bude velký benefit.

V nějakém článku s vámi jsem v položce koníčky našel na prvním místě slovo práce. Máte i nějaké jiné?
(smích) To už byl asi starší rozhovor. Ale vážně. Já tu práci sice dělám dlouho, ale pořád mě baví, mám pocit, že jsem se pro ni narodil. Můžu se potkat s lidmi z celého světa, kosmopolitní život hotelu je to správné místo pro mě. Miluji lidi a společenský život. Aktuálně ale velmi rád trávím čas se syny na tenise. Jeden mě poráží, u druhého mám pocit, že bych ho měl ještě něco naučit. A s rodinou i hodně cestujeme. Milujeme gastronomii, takže si podle toho vybíráme destinace. Ale samozřejmě se rádi vydáme i k moři. Přestože je moje práce dosti náročná, snažím se rodině věnovat co nejvíc. Aktuálně prožívám velmi šťastné období.