V Galerii Skácelík si můžete prohlédnout výstavu Tibora Červeňáka. Rodáka z Hranic, který strávil dětství po dětských domovech. Navzdory tomu se však nebál jít za svým snem a už v devatenácti letech vystavoval v galeriích po celé Evropě. V sedmadvaceti letech odešel do Velké Británie uklízet v noci vlaky, nyní je studentem magisterského stupně na Chelsea College of Arts  v Londýně, má vlastní studio a jeho díla se prodávají za statisícové částky.  

Tibor Červeňák vyrůstal v dětském domově, v Anglii pracoval jako noční uklizeč vlaků. Šel si za svým snem a stal se úspěšným malířem.

Kdy jste se začal věnovat malování a výtvarnému umění?
Maluji už od dětství. První výstavu jsem měl ve čtrnácti letech. Už před odjezdem do Anglie jsem vystavoval v České republice, ve Vídni a Skandinávii. V devatenácti letech jsem byl dokonce zařazen do Slovníku českých a slovenských umělců, měl za sebou výstavy ve Švédsku, Norsku, Finsku. I tady už jsem prodal první obrazy, umění mě však zdaleka nemohlo uživit.

Proto jste odjel do Velké Británie? Plnit si svůj umělecký sen?
Ne tak docela. Do Anglie jsem odjel v roce 2004 za prací. V té době odcházelo do Anglie spousta Romů, tak jsem to chtěl zkusil také. Usadil jsem se v Belfastu a pracoval jako noční uklízeč vlaků. To pro mě byla docela praktická práce, protože jsem přes noc pracoval a poté, co jsem se vyspal, jsem mohl přes den malovat a pomalu si začít hledat galeristu.

Jak se hledá galerista?
Tak to je různé, můžete například obcházet jednotlivé galerie se svým portfoliem prací a výstav. Další způsob je snažit se dostat na nějakou kolektivní výstavu. Když to velmi zjednoduším, na prestižní výstavy probíhají taková výběrová řízení, kam vy zašlete fotky svých prací, pak jdete třeba na pohovor a donesete vybraná díla ukázat osobně, když se některé zalíbí, máte vyhráno. Já jsem byl v průběhu pobytu vybraný na velice prestižní výstavu – Royal Ulster Academy, pak jsem získal galeristu, který mě reprezentoval dalších 5 let a prodával mé věci.

Jak je těžké dostat se na takovou výstavu?
Poměrně hodně, například u této zmiňované výstavy se z 2 500 tisíce autorů a 5 tisíc obrazů vybralo jenom tři sta padesát obrazů, mezi kterými jsem byl i já. Je to velká příležitost, protože galeristé si pak těchto umělců všímají, už to pro ně něco znamená. Když jsem pak byl vybraný na Royal West  England Academy, byl jsem velice rád a překvapený. Ještě větší překvapení bylo, když byl můj obraz vybrán jako nejlepší dílo. Dostal jsem hlavní cenu v kombinované technice. S takovým oceněním se přeci jenom pracuje o něco líp.

Přestěhoval jste se do Londýna. Tam také někde vystavujete?
Teď výstavy moc neřeším, protože se musím věnovat studiu. Poté, co jsem dokončil bakalářské studium, jsem získal stipendium na magistra na Chelsea College of Arts. Je to pro mě velká příležitost, která mě může posunout zase o něco dál. Jedná se o prestižní univerzitu, ze které vzešlo několik světově uznávaných umělců. Pro mě je to velká příležitost a moc si toho vážím. V České republice jsem vyšel pouze základní vzdělání, a to na speciální škole. Nemám maturitu a nejsem ani vyučený. Tady to bylo všem jedno. Důležitý je hlavně talent.

Dalo by se říct, že vás umění nyní uživí?
To ještě ne, i když samozřejmě mě potěší, když nějaký obraz prodám a mnohdy mi to i finančně pomůže. Poslední dobou jsem v Anglii taxikařil. To pro mě byla úplně ideální kombinace. Když jsem prodal obraz, tak jsem nejezdil. Když jsem neprodal dlouho nic, o to víc jsem jezdil. Občas se mi stalo, že jsem prodal obraz zákazníkovi, kterého jsem vezl domů. Jednou jsem vezl domů pána, se kterým jsem se běžně bavil, on se na mě zadíval a řekl: "Vy jste Tibor Červeňák?" Prostě mě znal a znal mé dílo. Tak jsme se po cestě stavili u mě ve studiu, prodal jsem mu takový malý obraz za 1 000 liber. Pak jsme šli zpátky do taxíku, zavezl jsem ho, kam požadoval, v práci už jsem ten večer nepokračoval. Přijel jsem domů a auto zaparkoval v klidu do garáže.

V pátek proběhla vernisáž Vaší výstavy v Galerii Skácelík. Jaká byla příprava?
Bylo to hodně komplikované hlavně s převozem děl. Naštěstí už jsem měl podobné zkušenosti se svou výstavou v New Yorku, kam jsem převážel přes dvacet dvoumetrových obrazů. Naštěstí jsme to vše s Jiřím Skácelíkem zvládli.

Jak byste popsal obrazy, které zde vystavujete?
Výstavu tvoří dvacet pět obrazů. Dělám malbu, ale ne obyčejnou, té jsem si užil dost, když jsem začínal. Moje malba spočívá v tom, že se snažím najít nápad. Nesnažím se pouze malovat obraz a skončit to jako obraz. Můj přístup je konceptuální v tom, že kombinuji materiály i metody, jak vytvořit obraz malířsky, ale nemalířským způsobem. Snažím se najít výtvarné prostředky, které vůbec nejsou v seznamu výtvarného umění. Nápad je v tom, že samotná malba nevznikla štětcem, tím se mi daří získat to, že obraz je jiný. Lidé se pořád vrací k tradicím moderního umění, pořád je to to stejné, já se snažím dělat věci trochu jinak. A změnu lze udělat jen jinými prostředky.

Kde čerpáte inspiraci?
Inspiruje mě úplně všechno, hraju si s věcmi, s ideologií, křesťanskými atributy, s ikonografickými tradičními motivy i s předešlou tradicí výtvarného umění. Rád si hraju s Mona Lisou i Monetem. Jen se je snažím nekopírovat, ale posunout o trochu dál.

Tradiční závěrečná otázka – kde se vidíte tak za deset let?
Deset let je dlouhá doba. Chtěl bych dodělat školu a v budoucnu třeba působit jako učitel malby, třeba na univerzitě. Nerad bych se stal nějakým nerudným starým malířem, který stále maluje totéž a nikam se neposouvá.

A chcete zůstat v Anglii, nebo uvažujete, že byste se vrátil do České republiky?
To vůbec nevím. Já jsem Cikán a ti přeci vždycky kočovali. V Anglii se mi líbí, ale nebráním se třeba přesunu ani do Spojených států a do budoucna nevylučuju ani návrat do Česka. Třeba se někde bláznivě zamiluju, a to nakonec rozhodne, kde se usadím.

Prodejní výstava Tibora Červeňáka bude v Galerii Skácelík až do 20. listopadu. Takže pokud se chcete podívat na obrazy, nebo si dokonce nějaký zakoupit, pak máte čas téměř celý měsíc. Ale pozor, jdou na odbyt, některé z nich už jsou teď prodány.