Tramtarie žije sedmou sezonou, rozjíždí "prostor pro náročnější diváky" s názvem Studio Divadla Tramtarie a po republice sklízí ovace s autorskými pohádkami. Jedna z nich, Pračlovíček, vyhrála festival dětského divadla a byla pozvána na festival pro českou menšinu do Lucemburska. Tramtarie jede. Divácky populární a uznávaná olomoucká scéna, jejíž pozice je přesto každoročně odstřelována. S její ředitelkou Petrou Němečkovou jsme se dostali k temnější i světlejší stránce věci. Jak k otázce peněz, tak divácké oblíbenosti a vzpruhy.

S autorskou pohádkou O pračlovíčkovi jste vyhráli celostátní festival divadla pro děti Popelka Rakovník 2010. Co porotu přesvědčilo o tom, že jste nejlepší?
Podle ohlasů je zaujalo sloučení herecké složky s loutkovým divadlem, navíc ocenili jak scénografii a režijní pojetí, tak Martina Dědocha, který za ztvárnění Pračlovíčka obdržel cenu pro nejlepší herecký výkon. Zabodovali jsme ale také v komunikaci s dětskými diváky, protože Pračlovíček je vystavěný tak, aby děti mohly reagovat a ovlivňovat dění na jevišti.

Tramtarie je tvorbou autorských pohádek velmi specifická a vzácná, pro olomoucké publikum jde o letitou tradici. Jaké jsou ohlasy na vaše pohádkové kusy v jiných koutech republiky, co vyzdvihují noví a nezkoušení diváci?
Reakce jsou pozitivní a lidé si cení především toho, že nejde o klasické rozmáchlé pohádky s princeznami a draky. Myslím, že jim je blízké naše modernější, netradičnější pojetí. O tom ostatně svědčí naše pravidelné výjezdy po republice, jen za minulý rok jsme s pohádkami vyjeli stokrát.

Odcházení

Když jsem dělal minulý rok rozhovor s kmenovým režisérem Vladislavem Kracíkem, dostali jsme se na téma profesionalizace a k podpoře ze strany politiků a veřejnosti. Tvrdil, že už "je za ta léta docela paranoidní v tom, co se jakoby slíbí a veřejně odkývne" (více čtěte zde). Jaká je situace momentálně? Došlo k naplnění slibů?
Situace se o něco zlepšila, není to tak tragické jako minulý rok. Pro letošek jsme dostali vyšší dotace jak ze strany města, tak kraje a ministerstva kultury. Díky tomu máme na to, abychom ustálili provoz divadla, tedy zaplatili nájem, propagaci, energie, vznik inscenací, profesionální režiséry, jednoduše tým lidí, kteří na divadle pracují. Potřebovali bychom ale učinit ještě jeden krok, totiž získat peníze pro zaplacení herců, kteří v Tramtarii vystupují prakticky dennodenně.

Jste v tomto ohledu závislí na magistrátu nebo se snažíte také sami získat nějaké peníze?
Samozřejmě, že nám jde o vlastní činnost, což jsou třeba právě zmiňované výjezdy. Jsme schopní proplácet honoráře hercům, kteří se účastní výjezdů s pohádkami, ovšem ti, co hrají v Tramtarii téměř každý večer, vystupují stále zadarmo. Uvidíme, jak situace bude vypadat teď po volbách, nicméně ODS ještě před nimi slibovala větší finanční podporu z rozpočtu města, takže jsem sama zvědavá, jestli se toho skutečně dočkáme.

Otázka financí souvisí i s herci, s vaším hereckým jádrem. Martin Dědoch a Bořek Joura odcházejí na pražskou DAMU, Alois Pešek na brněnskou JAMU. Předpokládám, že není úplně snadné uspořádat konkurz a ze dne na den vyhmátnout novou vhodnou tvář pro Tramtarii?
Je to dlouhodobý problém celého souboru, který se opakuje stále dokola. Neplacení herci po určité době odcházejí na jiné školy nebo do práce, průměrně nám jeden herec vydrží zhruba jen dva roky, pak holt musíme hledat nové tváře. Momentálně nám tedy odcházejí tři výrazní kluci, což je pro soubor velká rána. Na druhou stranu je to také obrovská radost, že právě Tramtarie jim posloužila jako odrazový můstek k budoucímu směřování v divadelní kariéře. Pracovalo se s nimi ostatně hned od začátku, měli možnost se tu vyhrát, získat první herecké zkušenosti, pomáhali jsme jim navíc v přípravě na přijímačky. V tomhle ohledu je Tramtarie vlastně taková líheň hereckých talentů.

Krom hledání nových hereckých objevů budete nadále navazovat spolupráci s herci z Moravského divadla?
Určitě ano, roli Martina Dědocha v Tajemném hradu v Karpatech ještě letos převzal Zdeněk Svobodník a spolupráci s herci z profesionálních divadel chceme udržovat i nadále. Sehnat zkušeného herce, který by hladce zapadl do našeho souboru, a ještě mu nabídnout adekvátní finanční podmínky je v tuto chvíli nemožné, zároveň je ale pro nás vysilující zas a znovu zkoušet s úplnými začátečníky.

Možnost šlápnout vedle

Pokud se vrátíme k nynější sezoně, velkou dramaturgickou novinkou je Studio Divadla Tramtarie, kde poprvé uvádíte adaptaci Seifertovy sbírky Na vlnách TSF. Co si od takového prostoru slibujete?
Studio vzniklo z takové vnitřní potřeby vzepřít se hlavní dramaturgické linii. Když se řekne Tramtarie, většina lidí si představí odlehčené komedie, adaptace prověřených literárních nebo filmových titulů, řada z našich tvůrců však touží experimentovat, dělat náročnější věci pro náročnější publikum. Ve Studiu by se měly zkoušet menší formy typu čteného divadla, divadla poezie, zkrátka věci, které nejsou primárně pro většinového diváka a zároveň nám dají možnost naostro zkoušet nové herce i režiséry. Pro nás je to experiment, který nám umožňuje šlápnout vedle, prostor, kde se budou testovat věci, s nimiž dosud Tramtarie neměla velké zkušenosti.

Osobně mi dramaturgický plán nové sezony připadá sympaticky odvážnější. Dá se říci, že skrze Studio chcete malinko pozměnit stávající publikum?
Samozřejmě je pro nás zásadní, aby nám lidé chodili na inscenace, které patří do naší hlavní linie. Přeci jenom jsme stále divadlo závislé na příjmu, potřebujeme, aby bylo stále plno, aby se lístky prodávaly. A to se nám zatím daří, nicméně cítíme mezeru v tom, že pokud někdo hledá něco jako divadelní experimenty, u nás je zkrátka nenajde. Právě to chceme alespoň částečně změnit, naším cílem je rozšířit nabídku tak, aby byla pestřejší a zároveň komplexnější, aby si různorodí diváci opravdu měli z čeho vybírat.

Alternativou kamenného Moravského divadla je vaše Tramtarie a sdružení Divadlo Konvikt, pod které spadá čilé mladistvé Divadlo na cucky. Dá se tu mluvit o konkurenci, nebo je to soužití dvou zajímavých odlišných souborů, které mají oba co nabídnout?
Podle mě je skvělé, že tu máme dvě alternativy, přičemž každá z nich operuje s naprosto odlišnou dramaturgií, každá míří i na jinou cílovou skupinu. Na cucky tvoří netradiční experimentální věci, současné a méně známé autory, Tramtarie je jiná. V mnoha ohledech jsme víc odkázaní sami na sebe, ať už jde o vybudování zázemí, techniku či provoz divadelní budovy a tak podobně. Jsme nucení dělat repertoár tak, abychom měli plný sál, koneckonců je na tom závislá naše existence. Ale jinak je působení obou těchto souborů na zdejší scéně důležitá věc. Nabídka se rozšiřuje a divák má možnost střídat nebo si jen vybírat.

Přijde mi, že soubory se tu příliš nepodporují, vzájemně nenavštěvují na svých akcích. Kulturní scéna je tady navenek dost těsná a přátelská, ale v jádru individuální. Každý zkrátka jede sám za sebe.
U nás v divadle je každodenní provoz, pokud se nehraje večer představení, tak se zkouší, i když bychom rádi přišli na jiné představení, tak do večera zkoušíme v divadle a pak už se člověku jednoduše nikam nechce, má toho zkrátka dost. Nechci, abychom vypadali jako parta arogantních floutků, je to jen dané provozem našeho divadla a celkovou vytížeností celého souboru. Popravdě řečeno, když je den volna, tak jsem radši doma nebo někde venku a mám od divadla pokoj.

To je krásný tah k závěru. Již několik let řídíte chod populárního divadla, každoročně přitom řešíte jeho existenci, vypořádáváte se s odchody zažitých herců. Jste u konce s dechem, nebo si stále užíváte ty stresové extrémy, ten každoroční punk?
Můžu mluvit jedině za sebe a upřímně říkám, že síly už pomalu docházejí. Dennodenně kloubím dohromady práci a divadlo, každý rok je přede mnou ta nejistota, jestli další sezónu přežijeme nebo ne. Samozřejmě je to vyčerpávající, přicházejí chvíle, kdy si říkám, zda to má vůbec cenu, když podpora není stále taková, jakou bychom si už vážně zasloužili. Na druhou stranu si moc dobře uvědomuji, že se také začíná úročit snaha za celých pět let. Pravidelně máme vyprodáno, naše publikum se rozšiřuje, jezdíme na festivaly, případně je i vyhráváme. A navíc je tu stále naděje, že potřebné finance dostaneme a podaří se nám vytvořit pevné profesionální jádro souboru. Když si uvědomím, že dáváme spoustě talentům prostor tvořit, že se podílíme na něčem, co už v Olomouci má svoje jméno, je to příjemný pocit velkého zadostiučinění. Ten každoroční boj mi pak za to stojí.