Bez nadsázky to byl koncert roku. Tata bojs a tři krásné korejské sestry Ahn trio včera v Redutě předvedli, čemu oni říkají unplugged. Dali košem otřelým klišé v podobě kapely s akustickými nástroji a orchestrem za zády. Jestli se na včerejší večer hodí nějaká nálepka, pravděpodobně to bude slovo komorní. Taková atmosféra totiž v Redutě panovala po celou dobu vystoupení, neznamenalo to však vůbec, že by se kapela vyhýbala ostřejším písním. Naopak. V akustických aranžích dostaly rytmické a hlučné skladby syrovější tvář, na kterou publikum dokázalo reagovat stejně bouřlivě jako na rockovém koncertě.

"Ahoj Ostrava," pozdravila hned zkraje Olomoučany violoncellistka Maria Ahn. "Holky v tom mají trochu zmatek," rychle jí opravil bubeník Milan Cais a bylo jasné, že o humor rozhodně nebude nouze.

Pódium je oděno do bíločervené kombinace, v rohu šumí fontána, v níž bublá smetana. Po důvodu není třeba pátrat dlouho. Smetana se jmenuje aktuální deska a celé turné. "Nečekejte novinky, ale přesto to bude nové," hlásali Tata bojs dopředu. A nové to skutečně je. Sestry Maria (violoncello), Angella (housle) a Lucia (klavír) v bílém a tři bojs Milan Cais (bicí), Mardoša (byskytara) a Vladimír Bár (kytara) v černém to rozpalují říznou C.V.A.N., někam se ztratila elektronika, nahradily jí smyčce a energický klavír, sílu však píseň neztrácí, přestože elektrické kytary protentokrát zůstaly doma. "Býk či nebýk?" ptá se Cais vzápětí v Toreadorské otázce, kterou zahajují vypůjčené party od jmenovce desky Bedřicha. Publikum ani nedutá, aby vzápětí bouřlivým nadšením dalo najevo, že takhle se mu to opravdu líbí. Pánové a dámy chvíli hrají spolu, chvíli proti sobě a všechno do téhle smetanové skládačky tak krásně zapadá, že se tomu ani nechce věřit. Umělci jsou na dosah ruky, ze svatostánku Moravské filharmonie udělali rockový klub a nejeden sedící divák lituje, že se tu nedá tančit. "Musíte tančit vnitřně!" nabádá je Mardoša, který tanec zvládá i na židli. Písně prokládají historky a vtipkování v basic angličtině.

V půlce koncertu půvabné dámy na malou chvíli zmizí a pánové zaujímají místa na polštářích na kraji pódia. Jenom s akustickou kytarou a baskytarou hrají Informační a Elišku. Nové album Smetana pak křtí klavíristka Lucia přímo ve fontáně. Koncert spěje do finále, nechce se tomu ani uvěřit. Olomouc zdraví Tata bojs dlouhotrvajícím potleskem ve stole, vynutí si několik přídavků. "Úplně jste nás vyčerpali, v téhle sestavě už opravdu nic dalšího neumíme," směje se štěstím zářící Milan Cais. "Můžeme něco zopakovat," navrhuje anglicky Lucia Ahn. "Býk či nebýk!" křičí publikum a kapela se loučí Toreadorskou otázkou. Ne na dlouho. Čeká na ně dlouhá fronta zájemců o autogram... "Tohle si budeme dlouho pamatovat," řekl po koncertě bubeník Milan Cais, nijak neskrývající hrdost na dílo, které se všem účinkujícím povedlo. Svůj významný podíl na tom měl i "člověk za pulty", zvukový mág a producent Dušan Neuwerth. Bylo slyšet každý tón a nevadilo, jestli stojíte na balkóně nebo sedíte v první řadě. Není divu, že ho už dávno kapela přijala za člena.

Tata bojs ukázali v Olomouci, že s formou opravdu nemají problém. Svou smetanou navíc posunuli oblíbenému rockovému útvaru s názvem "unplugged" laťku hodně vysoko. Bez megalomanství. Prostě jen tak, z radosti.