Reklama

Úterý 25. června 2024, svátek má Ivan, venku je 16 °C

UPOZORNĚNÍ: Tento příspěvek je starší než 6 měsíců.
Níže uvedené informace mohou být zastaralé či neplatné!

Tanec je mou součástí a jsem ráda, že mohu předávat mé zkušenosti ostatním, říká Michaela Přikrylová

Rozhovory

13.9.2023

Lenka Šťastná

Tanečnice a lektorka Michaela Přikrylová se tanci věnuje téměř celý život. V poslední době se zaměřila na styl High Heels Dance, tedy tanec na podpatcích, vybudovala v Olomouci úspěšnou taneční značku Heeling by Michaela a v loňském roce založila i vlastní taneční Company. V rozhovoru se rozpovídala nejen o svých začátcích a o tom, jak je tanec na podpatcích náročný, ale prozradila i to, jak tanec léčí a do jakých kurzů se k ní zájemci mohou hlásit.

Možná si na úvod pojďme představit taneční styly, kterým se věnuješ. Contemporary dance je poměrně rozšířený, lidé v dnešní době už mají ponětí, co moderní tanec obnáší, oproti tomu je ale tanec na podpatcích zatím takovým nováčkem a rozhodně v Olomouci není ničím běžným…
Je to tak. Já jsem s Contemporary dance začala už v šesti letech, takže si pořád myslím, že je mou nejsilnější stránkou, ale v posledních letech jsem se začala více věnovat právě tanci na podpatcích. Ten se k nám rozšířil pravděpodobně z Ameriky a hodně jej můžeme vidět v nejrůznějších videoklipech nebo při vystoupeních na podiu a turné u zpěváků. Je to velmi lákavý styl a stal se populárním i například v LA, Paříži či Rusku, těžko říct kdo byl první, ale co vím, tak se už rozšířil do celého světa. V Česku jej hodně propagoval Filip Jankovič, který žije v Praze a já musím přiznat, že jsem si high heels hodně oblíbila. Letos tento styl zažívá v Česku asi největší rozkvět, už je mnohem více známější, než dříve. Co jsem se dívala, tak i většina tanečních škol začíná s vyučováním tohoto stylu, alespoň v Praze už je to úplně běžné. A co se týká Olomouce, tak si nejsem jistá, jestli ho vyučuje i někdo jiný kromě mě. Tady je spousta tanečních škol pro děti nebo tanečních škol, které jezdí na nejrůznější závody, ale není tady toho moc pro širokou veřejnost.

Jak říkáš, je tady hodně tanečních škol pro děti. Máš své lekce nějak věkově omezené?
Já primárně učím dospělé, děti ani dospívající na kurzech téměř nemám. Co se týká High Heels Dance, tak jsem si určila věkovou hranici od 17 let. Je to takové mé vodítko, podle kterého se řídím. Přeci jen v sedmnácti už si je člověk jinak vědom svého těla a jinak funguje, než úplně mladinké slečny. 

Jak je tanec na podpatcích náročný? Asi se nedá říct, že by to byl styl pro úplné začátečníky, kteří navíc nemají zkušenosti s chůzí na podpatcích... 
Všechno je postupné, je potřeba spousta tréninku. Není to jen o tom, že přijdu na lekci, něco se naučím, hodím na sebe podpatky a jdu tancovat. Tak to nefunguje. Samotný původ techniky u tohoto tanečního stylu vychází z baletu. Je to hodně náročná technika, člověk si ani neumí představit, co všechno vůbec obnáší jenom vysvětlit správnou techniku chůze na podpatcích. Takže je tam spoustu let a let praxe, než se člověk cítí ve všem naprosto stoprocentně. Musím říct, že i pro mě to byla opravdu dlouhá cesta, než jsem se naučila veškerý základ. 

Můžou na tvé lekce přijít i úplní začátečníci, řekněme i tací, kteří na podpatcích nejsou zvyklí často chodit?
Určitě můžou, protože taneční lekce jsou přeci od toho, aby na ně člověk přišel a naučil se to. Na lekce se chodí učit, né umět. Takže určitě jsou mé lekce i pro úplné začátečnice, klidně i pro ty, které nikdy nestály na podpatcích. Od toho mám třeba First Step Program. Trvá deset týdnů a je právě i pro lidi, kteří na podpatcích nikdy nestáli, zkrátka pro úplné začátečníky a já je tam od píky učím, jak na podpatcích vůbec mají stát, jak správně mají fungovat svaly a tak dále. Nikdo zkrátka nemůže začít jako profík (úsměv).

Spousta žen má problém vydržet celý jeden večer na podpatcích, třeba na plese… Při představě absolvování intenzivní taneční lekce na vysokých podpatcích se logicky musím zeptat, jak je to po zdravotní stránce? Je potřeba po tréninku nějaká větší regenerace?
Tak tady je určitě rozdíl v tom, že když jdeme na ples, tak si to ani neuvědomíme, ale na podpatcích strávíme klidně i šest a více hodin, a to se musím přiznat, že to kolikrát i já podpatky odhodím a zbytek plesu protancuju bosky (smích). Ale samotná lekce high heels je sice intenzivní, ale zhruba jen hodina, hodina a půl. Je samozřejmě pravda, že je to hodně náročné a je určitě potřeba dávat nožkám péči a zařazovat pravidelně i kompenzační cvičení. Asi všichni víme, že podpatky nejsou úplně ideální věc pro naše chodidla, takže já mám například v rámci First Step Programu celou jednu lekci, kterou věnujeme jen a pouze kompenzačním cvičením pro tanečníky. Sama vím, že když se tomu člověk věnuje dlouho a intenzivně, tak to tělíčko to pozná. Ale to platí u každého sportu, že je potřeba námahu vyvažovat správnou regenerací.

Kde může najít uplatnění člověk, který se bude věnovat tanci na podpatcích?
To je hezká otázka. Kdyby byl člověk profesionál, tak se může stát profesionálním tanečníkem a některé společnosti či interpreti si jej mohou najmout na různé zakázky do videoklipů, na koncerty, do reklam, do filmů… možnosti určitě jsou, ale nebudu lhát. Tady v Česku je to hodně komplikované, protože u nás není taneční průmysl tak rozšířený a často se setkávám s názorem, že tanec je vlastně koníček, tak že bychom za něj ani neměli dostávat honorář, nebo jen úplně malý, protože to přeci děláme proto, že nás to baví. Ovšem v momentě, kdy je člověk profesionál, tak takhle už to opravdu fungovat nesmí. Dále se člověk může uplatnit jako lektor a vyučovat tento styl, ovšem to už by opět měl mít nějaké kvality a věnovat se tanci dlouhodobě. Poslední dobou se zde bohužel vyrojila spousta "rychlo-lektorů", kteří jdou na kurz, odchodí jednu lekci a rovnou jdou vyučovat. To je samozřejmě špatně. Bohužel se s tím setkávám stále častěji. Lidi mi třeba píšou “Ahoj, poradíš mi, jak mám vést lekci? Nikdy jsem na žádné nebyla, ale chci si otevřít svůj kurz..” Tak to je za mě úplná katastrofa. Je to smutné, ale bohužel je to tak. Takže doporučuju všem, ať už hledají jakýkoliv taneční kurz, tak hlavně aby si hledali kvalitní lektory. Protože to je základ.

Kdy tě napadlo, že tanec je něco, čemu by ses chtěla věnovat profesně, že by ses chtěla stát lektorkou?
Já se ve sportovním prostředí pohybuju od malička. Rodiče mě v mých třech letech přihlásili na gymnastiku, ze které jsem přešla na různé taneční styly. Bylo jich poměrně hodně, až jsem se dostala právě k moderně, u které jsem zůstala závodně až do svých patnácti let. Potom jsem si dala na chvilku od tance pauzu a trošku jsem se hledala, protože jsem byla lehce vyhořelá ze závodního prostředí, které dokáže být někdy i dost toxické. Když jsem se pak k tanci vrátila, tak to bylo s nadšením a snahou dělat to hlavně pro zábavu, pro ten pocit, který mi tanec vždycky dával, ale nikdy jsem neměla nějaké velké ambice. Když jsem byla na vysoké škole, tak se ke mně dostala nabídka, abych vyučovala právě modernu, které jsme se věnovala celý život. Tu nabídku jsem tenkrát přijala a dá se říct, že tím začala má kariéra lektorky. Rozhodně to nebylo tak, že bych se probudila a řekla si "Já budu lektorka". Ono to tak nějak vyplynulo z toho, že jsem jen celý život dělala to, co mě baví. Bavilo mě trávit čas s lidmi, předávat jim znalosti, které mám, rozvíjet jejich talent… No a bude to už asi čtyři a půl roku a já jsem neskutečně ráda, že můžu dělat to, co mám ráda, a co mě baví. 

A kdyby z tebe nebyla tanečnice, tak co by z tebe bylo? 
Mě se na to ptá hodně lidí, doma se mě na to ptali všichni pořád dokola. A já jsem nikdy nevěděla, co jim odpovědět. Mám vystudovanou Fakultu tělesné kultury v Olomouci a doma mi pořád říkali "tak buď učitelka tělocviku, buď trenérka", táta ze mě chtěl dokonce vojačku. Ale já jsem se ani v jednom neviděla, neuměla jsem si sama sebe na té pozici představit. Takže já ani nevím, co by ze mě bylo, vždy jsem tomu nechávala volný průběh a nakonec si ke mně našel cestu tanec, který tak miluju.  

"Člověk se nesmí bát přijít na lekci jen proto, že to neumí. Taneční lekce nejsou od toho, aby se na ně chodilo něco umět, ale chodí se tam něco naučit."

Foto: Michaela Martinátová

Ty jsi svůj brand nazvala Heeling by Michaela, což jednak odkazuje právě k vysokým podpatkům (heels), ale zároveň tím říkáš, že tanec léčí (healing) - můžeš nám to vysvětlit?
Já jsem svůj brand vymyslela až nějakou dobu poté, co jsem už měla rozjetou svou taneční/učící dráhu. S přítelem jsme se po vysoké škole rozhodli odcestovat do světa, byli jsme dva měsíce v Nikaragui, a tam jsem si řekla, že potřebuju stvořit něco, co cítím z tance, a co mi tanec dává. Jelikož jsem vždycky učila modernu a podpatky, tak jsem primárně chtěla spojit tyto dva světy - hluboký svět tance, čili takové to léčení a na druhé straně i ten vnitřní oheň, vášeň -  to jsou pro mě zase podpatky. Když jsem to spojila do slovíčka heeling, tak jsem měla ohromnou radost, protože to v sobě nese právě to spojení podpatků a léčení, čili dvou složek tance, které jsou pro mě nesmírně důležité. Vždycky mě vlastně dojme, když si uvědomím, že to celé vzniklo jako nápis v písku na pláži a nyní je z toho má značka, mé kurzy, na které se hlásí čím dál více žen.

Prozraď nám, na jaké kurzy se u tebe mohou lidé hlásit v současné době? 
Teď od nové sezony, od září, bude už počtvrté v nabídce First Step Program, který je právě pro začátečníky, a ještě chystám jeden kurz, ten bude bývat ve čtvrtky a zatím je lehce utajený, ale tady už ho asi můžu prozradit (smích). Půjde o Choreo Heeling Program, kam budu zvát různé lektory z České republiky, možná i z Evropy, a ti sem po dva čtvrtky přijedou učit jednu choreografii, ve které se budou moct tanečníci zdokonalovat. Mám i pár termínů soukromých lekcí, ale není to tak časté, jako třeba v minulém roce. Pokud by někdo měl zájem o soukromé lekce, tak se můžeme zkusit domluvit, ale jak říkám, chci se zaměřit spíše na skupinové lekce a soukromé mít jen výjimečně.

V loňském roce jsi založila svou Company, tedy komunitu pokročilých tanečníků. Co tě vedlo k tomuto nápadu?
Za ty roky se mi v kurzech vyselektovaly tanečnice, které mají talent a opravdu vynikají a napadlo mě, že by nebylo špatné s nimi vytvořit nějaké zajímavé projekty. Říkala jsem si, že zkusím udělat konkurz a uvidím, co z toho vznikne. No a teď je nás šestnáct a jsme poskládané z celé České republiky. Krásně se nám to rozvíjí, bereme nějaké zakázky, teď jsme nedávno byli v show Česko Slovensko má talent a musím říct, že se to pomaličku rozbíhá. 

Máš nějaké vzory, kterými se inspiruješ při tvorbě svých choreografií?
Choreografie tvořím čistě ze sebe a hlavně se inspiruju hudbou. Vždycky si pustím hudbu, začnu tancovat, a co mi hudba a moje tělíčko ukáže, tak ten prvek pak třeba zařadím do choreografie. Určité prvky a technika jsou neměnné, ale co se týká skladby celých choreografií, tak to čerpám čistě jen ze sebe. Nemám ráda kopírování, sama nerada vidím, když mě někdo kopíruje, tak bych to ani já nechtěla dělat někomu jinému.

Michaela Přikrylová (*1999) pochází z Prostějova. V Olomouci vystudovala Gymnázium Čajkovského a následně absolvovala Fakultu tělesné kultury na Univerzitě Palackého s bakalářskou prací zaměřenou právě na High Heels. Zkušenosti s tímto tanečním stylem sbírala po celé Evropě (mj. u Yanise Marshalla), nyní do Evropy pojede i sama coby lektorka.

Foto: Jan Procházka

Taneční lekce, které organizuješ, vybudování Company, zvyšování povědomí o tanci na podpatcích - to jsou všechno věci, které ses rozhodla dělat tady, v Olomouci. Nebála ses, že by Olomouc mohla být přeci jen malé město na tento taneční styl, že by si zde nemusel najít svou cílovou skupinu?
Když jsem začínala učit, tak to bylo ještě jako brigáda při vysoké škole, takže tenkrát mě vůbec nenapadlo, že z toho něco bude. Postupem času, když se mé lekce začaly rozvíjet, tak jsem z hodně stran slyšela, že Olomouc je malá, že bych se měla přestěhovat do Prahy, abych vůbec mohla dělat to, co dělám, a aby mě bylo vidět. Hodně jsem nad tím přemýšlela, jestli to opravdu musí být tak, že když chci dělat to, co mě baví, tak že musím do Prahy a tam dřít a čekat, až si mě někdo všimne. Jestli je to opravdu jediná cesta, jak se stát úspěšným tanečníkem. Uvědomila jsem si, že to by mi vůbec nedělalo radost a řekla jsem si, že to zkusím přímo tady v Olomouci a časem uvidím, zda se mi to vyplatí. Já Olomouc miluju, je to moje srdcovka a jsem ráda, že jsem se nenechala zviklat okolím a zůstala jsem. Do Prahy si ráda zajedu na výlet, jezdím tam i učit, ale svou značku jsme si vybudovala v Olomouci a za mnou teď jezdí holky z celé republiky i ze Slovenska. Takže mě velmi těší, že se Olomouc stala takovým centrem, kam lidi na podpatky dojíždějí. 

Co pro tebe konkrétně znamená tanec?
(Zamyslí se). Já jsem nad touto otázkou přemýšlela několikrát a uvědomila jsem si, že na to nelze jednoduše odpovědět. Já bych mohla mluvit asi hodiny o tom, co všechno pro mě tanec znamená. Opravdu. Tanec pro mě znamená strašně moc a asi nedokážu říct jen v jedné větě, co přesně. Ale asi nějaké mé sebevyjádření, bytí, poslání…

Je zkrátka velkou součástí tvého života…
Ano. Obrovskou!

Když pomineme tanec, jaké máš další záliby? Jak ráda trávíš svůj volný čas?
Já ráda říkám, že tanec je obrovská láska, ale je důležité, aby člověk žil svůj život nejen jako tanečník, ale jako člověk. Ono se často stává, že se lidé ztotožní se svou prací a pak si řeknou "Já jsem tanečník, takže všude, kam jedu, tak bych přece měla tančit". A já se právě snažím nebýt taková. Pořád si chci uchovat to, že když se rozhodnu jet na týden na hory, tak tam se mám přece starat jen o turistiku a nějaký tanec v tu chvíli hodím za hlavu. Takže já ráda chodím po horách, jezdím na kole, na snowboardu, na lyžích, s přítelem surfujeme, miluju malovat… musím říct, že mě baví spousta kreativních věcí. Baví mě grafika, vlastně vše, co se týká Heelingu si tvořím sama a i to mě ohromně baví. 

Na závěr se musím zeptat, jestli máš nějaký sen, který bys chtěla uskutečnit, ale zatím na něj nebyl prostor?
Samozřejmě asi jako každý tanečník přemýšlím nad tím, jaké by to bylo stát na nějakém velkém pódiu, jaké by to bylo vystupovat s nějakým velkým zahraničním interpretem… Určitě chci odjet do LA a zkusit tam tancovat, možná i více než jednou. Chtěla bych se tam jezdit i vzdělávat, protože i když učím, tak se sama neustále vzdělávám a jezdím po různých kurzech. Ale asi nedokážu říct, že třeba můj velký sen je být u Beyoncé na podiu. Jistě. Kdyby se to stalo, tak to bude úžasné a budu z toho mít radost, ale asi vůbec nemám takovou motivaci, že bych musela dennodenně dřít jen proto, aby se to povedlo. I když mi nevyjde něco, co jsem strašně moc chtěla, tak věřím tomu, že mi to bylo odmítnuto, protože na mě čeká ještě něco jiného, něco o čem teď zatím třeba ani nepřemýšlím. Nikdy jsem nesnila ani o tom, že tady bude nějaký Heeling by Michaela a stalo se. Takže já bych se možná limitovala tím, kdybych si vyloženě šla za nějakým snem a mohlo by se stát, že by mi uteklo něco většího, o čem jsem zatím netušila. Já zkrátka věřím, že to, co mi život má přihrát, tak to se prostě stane. To je taková má životní filozofie, kterou se řídím.