Ať znáte či neznáte filmovou předlohu, pojem Tančírna většinou evokuje intenzivní zábavu, aktivní a uvolněný odpočinek v dobré společnosti kdesi v nočním klubu. Režisér a umělecký šéf činohry v Moravském divadle Roman Groszman a dramaturg Miroslav Ondra ve spolupráci s Janem Šotkovským vytvořili něco, co lze těžko žánrově zařadit. Otázka zní, proč takovou inscenaci vůbec řadit.

Pokud by autoři chtěli pomocí pohybových prostředků a hudby vyprávět český příběh 20. století, udělali by nesporně lépe, kdyby to nechali na baletním souboru a neštvali herce do krajnosti. Jistě chtěli vyjádřit přesah, hloubku, cykličnost historických událostí pomocí jiných vyjadřovacích prostředků. Uprostřed změti těl z provinční zábavy se vyskytly povedené herecké etudy. Absence aktuálnosti a naléhavosti výkladu celé inscenace však nedokázala proměnit příležitosti v emotivně silné momenty. Hudební retrospektiva vnáší do příběhu zmatek, nehledě na časové nepřesnosti. Nejzajímavější akce se dějí jakoby mimo komorní prostor lokálu.

Činoherci zodpovědně nacvičili choreografie hostující Hany Charvátové, které se částečně podařilo dobře zatančit. V quick-stepu se blýskl Petr Kubes. Povedlo se na příklad v několika detailech navodit éru první republiky, pobavily cvičenky spartakiády trénující na hit Poupata se stuhami i rozdělení republiky s nostalgickým a při tom energickým Jožinem z bažin řízené Gumáky hlav států nebo předávání a cinkání klíčů a řada jiných epizod, kterým diváci rozuměli, což s povděkem kvitovali.
Výstižně a nenuceně zazněli kultovní Beatles i Karel Gott.

Paradoxy komunismu se hercům podařily vystihnout nejlépe, možná díky autentické zkušenosti. Hitlerovská genocida Romů a Židů se nesla v patetickém duchu byť byly použity rytmy ze současných nahrávek: Ida Kelarová + Romano Rat a Létající Rabíni.
V genius loci onoho magického lokálu, kterým procházejí dějiny, bylo od začátku těžko věřit. V programu jsme se mohli dočíst zajímavosti o jednotlivých společenských tancích a osudovosti osmiček od Sámovy říše po dnešek. O postavách, které ve hře vystupují tam není téměř nic, některé jsou čitelné, některé nikoliv, což má na pochopení celku fatální vliv.

Slavný starý taneční sál na scéně představuje obligátní schodiště, pod ním v centru stojí standartní barový pult a po stranách kovové židle s kulatými stolky odkazující spíše na cukrárnu. Herci zde již před začátkem představení vegetují, podle skladby Colorado a hrátek s ovladačem si domýšlíme, že jsme v současnosti, když barman (Josef Bartoň) konečně sestrojí gramofon (už se můžeme začít těšit na okouzlující hlas Oldřicha Nového), jsme náhle mezi straussovsky laděným panoptikem postav na začátku 20. století. Další přesuny v čase zajišťuje dojemná tvorba Karla Hašlera v nahrávkách i živě, kostýmy, citace z politických projevů, ve druhé části množství vtipných transparentů a neustálé výměny hudebních nosičů jak postupoval technický pokrok. Výměny písní probíhaly také demonstrativně podle hesla: Koho chleba jíš, toho píseň zpívej.

Reprodukovaná hudba se střídá s živou kapelou, kde minimálně klavírista podává vynikající nejen hudební, ale i herecký výkon. Pěvecká a taneční čísla mají kolísavou úroveň, stejně jako tempo inscenace. Pantomimické vyjadřování herců klouže nejen po povrchu, ale je zasaženo přibližností, přehráváním a nejistou trapností, která se rychle šíří do duše diváka. Přitom právě nasazení herců a kapely dodává představení jiskru. Jedna divačka dokonce opustila pohodlí sedadel a celou první část tančila, tleskala, zpívala a nadšeně podporovala interprety. Zdvořilá děkovačka pak rozdělila diváky na ty rozpačité a na ty nadšené. Pokud jste zvědaví, v jaké kategorii byste se ocitli, neváhejte zamířit na Tančírnu do Moravského divadla.