Podobně jako opěvuje proměnu chlapce v muže Vladimír Mišík poezií Josefa Kainara, tak i na všechny absolventy, ať už z půdy akademické či středoškolské, uhodilo. I oni jsou chyceni a obelstěni. Plni toužení, očekávání i obav míří vstříc takzvané dospělosti se vším, co k ní náleží. O jejich reálné vybavenosti do onoho "života" se svedlo a ještě svede mnoho debat. Kdo tedy určuje, co je pro jejich studium a posléze život důležité? Oni sami? Rodiče? Systém školství?

Velká část maturantů má "to nejhorší" v těchto dnech už za sebou. Řada z nich vyhlíží další léta bezstarostných studií a ani si moc nelámou hlavu nad tím, jestli je to "to" pravé, čemu se chtějí věnovat, nebo berou vše, co jim okolnosti právě nabízí. Vždyť přece nejdůležitější je mít vzdělání, ten titul, ať všichni vidí.
Snad podle studentovy nátury, snad podle výchovy z rodiny či předchozích školních ústavů pak se vstupem do světa vysokého vzdělání přichází postupné vystřízlivění. To se dle mého osobního pohledu nese v několika vlnách. První nastává zpravidla už v prvním ročníku, když zjistíte, že vaše sny a představy se jen v mizivých procentech shodují s akademickou realitou a náplní studia. Ještě štěstí, že studentský život nabízí dostatek příležitostí, kterak nečekanou nespokojenost vyvážit, uniknout před ní. Další prohlédnutí ze studentské naivity nastává v okamžiku, kdy jste konfrontováni se všednodenní realitou pracujících. Zjištění, že akademické teorie a praxe jsou diametrálně odlišné, může být dosti šokující. Bohužel, abyste obstáli, nejdůležitější znalost, kterou si musíte osvojit, představuje umění přizpůsobivosti. Chcete-li dostudovat, nezbývá než splnit očekávání akademiků, chcete-li pracovat, musíte zapomenout valnou většinu toho, co se vám podařilo během vysokoškolských let vstřebat. Nezdá se vám to šílené? Názorná ukázka toho, jak se může ideální (akademický) stav lišit od reálné praxe. Jako odchovanec filozofické fakulty dosvědčuji, že na její půdě toto pravidlo platí absolutně. Přesto stále s trochou naivity věřím, že na jiných, praktičtějších fakultách nezůstává reálný svět ukryt v mlžném oparu. Nebo se hloupě mýlím?
Nejtěžší rána mladistvým představám přichází v okamžiku takřečeného lámání chleba – to jest hledání zaměstnání. Co ale s těmi stovkami titulovaných pedagogů, filozofů, politologů, filologů, nejrůznějších uměnoodborníků a absolventů "pseudooborů", které pracovní trh nechce a nepotřebuje. To bohužel platí nejen v malých městech, ale také v Olomouci. Proč vlastně studovat a - bohužel musím říct - ztrácet čas léty studia, když stejně nakonec musíte vzít zavděk prací zcela mimo obor nebo za smutných dvanáct tisíc čistého jako třeba magistr fyzioterapie. Smutný úděl jak univerzitních měst, tak těch malých.
Těžko to ale vysvětlit těm přebujelým zástupům uchazečů, které jsou se vštípenou samozřejmostí odhodlány stůj co stůj usednout v září do univerzitních lavic. O to vřelejší je potom jejich opětovné setkání na úřadech práce.
Těm, kterým se poštěstí vybojovat svá maturitní vysvědčení a absolventské diplomy, mohu snad pouze popřát úspěšně svedený boj o skromné pracovní nabídky a pevnou víru.