Podle olomouckého primátora to byla jedna ze dvou, či tří nejvýznamnějších sportovních akcí ve městě tohoto roku. Navíc se na ní rozdávaly tituly světových šampionů, což se v hanácké metropoli nestává každý den. Přesto se zúčastnění sportovci potlesku diváků nedočkali, téměř žádní totiž nedorazili. A není se co divit, když o olomouckém mistrovství světa třeba ani nevěděli.

Světový šampionát tělesně handicapovaných sportovců do 23 let v plavání a atletice hostila olomoucká sportoviště po pět srpnových dní. Sjely se na něj desítky účastníků z Evropy i velmi exotických a vzdálených zemí. K vidění byly úžasné výkony borců s různými druhy fyzického postižení. Sám jsem zhlédl na bazénu část plaveckých soutěží a musím konstatovat, že jako zdravý rekreační plavec bych většině zúčastněných nestačil ani náhodou. Několika málo sice ano, jenže když jsem potom zjistil, že se ve vodě pohybovali třeba jen s pomocí jediné končetiny, tak se mé rostoucí sebevědomí zase kamsi vytratilo a vystřídal je pocit obdivu k těm, jimž příroda nedopřála jako mně po dvou souměrných rukách a nohách.
Sportovci si vrcholné světové klání i přes svá postižení jistě užívali, mělo to však jeden háček. V omšelém interiéru olomouckého plaveckého stadionu (to by ale byla zase jiná pohádka) je povzbuzovala pouze hrstka zavilých polských fanoušků se zlopověstnými vuvuzelami (čert aby ty trubky vzal!) a fanatický trenér německé výpravy. Jinak ovšem diváci zcela chyběli.
Že byste se třeba na souboje o tituly mistrů světa přišli podívat, ale vůbec jste o nich nevěděli? Ani se vám nedivím. Jestli totiž pořadatelé šampionátu něco nezvládli, tak to byla propagace. Nikde jsem nezahlédl jediný plakát informující o mistrovství, úplně chyběla prezentace mimo samotná sportoviště. Dokonce ani obvyklá tisková konference, která se před takto významnými akcemi běžně svolává, se tentokrát nekonala. Média se nedočkala tiskových zpráv alespoň s oficiálními výsledky, což je v případě závodů handicapovaných s jejich složitou spletí nejrůznějších kategorií podle míry postižení pro práci sportovních redaktorů předpoklad téměř nezbytný. Také proto i prostor, který by novináři mistrovství světa jinak určitě rádi poskytli, zůstal tentokrát nevyužit.
A bonbónek na závěr. Úvod šampionátu obstaral slavnostní nástup sportovců. Zkusit ovšem najít čas a místo jeho konání na oficiálních stránkách akce byl úkol nadlidský. Prostě tak trochu utajené mistrovství...

Minulý víkend jsem se byl podívat ve Štěpánově na přípravném mezinárodním turnaji volejbalistek. Akce to byla vydařená, z hlediska sportovní historie však její výsledky brzy upadnou v zapomnění. Přesto se kolem tří antukových kurtů shromáždil pěkný zástup diváků, kteří při závěrečných bojích a slavnostním vyhlášení nešetřili potleskem. Jistě, určitě za to mohlo i dobře vychlazené točené pivo za dvacku a cigáro delší než samotný Štěpánov za třicet, což jsou lákadla, která v našich krajích vždy spolehlivě zaberou. Nic to ale nemění na tom, že fanouškovská kulisa sportovnímu klání nadmíru slušela. A nezlobili by se za ni určitě ani borci, co u nás na Hané o pár dní dříve bojovali o tituly mistrů světa.