Čtvrtý koncert letošního Podzimního festivalu duchovní hudby měl charakter komorního večera obdařeného vynikající dramaturgií a špičkovými interprety. Setkal se s mimořádným zájmem Olomoučanů, takže sál Klašterního Hradiska doslova praskal ve švech. Festival vyvrcholí tuto sobotu v chrámu sv. Mořice, kde bude na programu Verdiho Requiem.

Program čtvrtého koncertu byl koncipován jako cesta směřující do minulosti. S každým interpretovaným dílem byl učiněn krok do dávnější historie. Posluchači si tak mohli uvědomit, že časový posun není vázán na proměny kvalitativní, ale jen na dobovou podmíněnost. Benjamina Brittena (20. století), Josefa Haydna (tereziánské období 18. století) i Antonia Vivaldiho (závěr vrcholného baroka) vyslechli posluchači se stejným respektem k jejich skladatelské genialitě.
Interpretace Brittenovy Simple Symphony, op. 4, Haydnova Houslového koncertu č. 1 C dur a Vivaldiho Čtvera ročních období, op. 8 se ujali Juraj Čižmarovič a jeho těleso Cimorosa Chamber Orchestra, což byla ze strany pořadatelů festivalu akceptace právě těch skladeb, jimiž se již interpreti nejen mnohokrát po světě proslavili, ale též ve světě studiovými nahrávkami zabydlili. Cimorosa Chamber Orchestra je těleso smyčcové, hraje v obsazení šest houslí, tři violy, dvě violoncella a kontrabas doplňované dobovými nástroji, tentokrát pro Haydna a Vivaldiho cembalem. Jde o těleso, v němž na každém interpretovi záleží a od každého interpreta se vyžaduje naprostá preciznost, a to navzdory skoro "bolestné" orchestrální anonymitě.
Úvod večera patřil Benjaminu Brittenovi. Čtyři části Simple Symphony byly sympaticky odlišné a mobilizovaly posluchačskou pozornost. Všechny byly motivovány tanci a jejich charakterem prostoupeny. Nejvíce fascinovalo hravé pizzicato. Prostě šťastný koncertní počátek.
Poté následoval jeden z prvních Haydnových koncertů. Dodnes je ze skladby cítit jeho dobová originalita, jež ze skladatele dělala hudebně nezaměnitelnou osobnost. Možná to v jeho případě způsobily první signály ke klasicismu směřující doby. Na adresu Čižmarovičova orchestru lze poznamenat, že těleso nezanedbalo žádný ze sympatických melodických momentů, jimiž skladba doslova nepřetržitě hýří.
Závěrečné Vivaldiho Čtvero ročních období bylo přátelsky hozenou rukavicí. Není hudebně orientovaného posluchače, který by dílo neznal. Málokdo však skladbu mohl slyšet v tak živém a radostném pojetí. Toto pojetí bylo vnímáno jako sympatická oslava života. Po té cestě šel s houslemi Juraj Čižmarovič v čele jako s praporem.
Nesnadné bylo loučení. Neutuchající aplaus byl možná i upozorněním posluchačů pořadatelům festivalu, že rádi připustí, aby koncerty duchovní hudby obsahovaly i příchuť intelektuálně podbarveného a kultivovaného humoru a radosti.