Po tři večery se jindy temné Horní náměstí odělo do pestrobarevných světel a efektů. Tři výzamné paláce: Petrášův, Edellmannův a Krajinská lékárna se proměnily přímo na promítací plátno. Domy se působením projektorů hroutily, hořely, aby znovu vyrostly z prachu a dostaly nové bizarní tvary. Soutěžní přehlídku vyhrál tým z České republiky. Pořadatelé by z festivalu rádi udělali tradici.

Festival světla a videomappingu nazvaný podle měsíce konání Vzáří začal už v úterý, kdy se Horní náměstí poprvé odělo do barev. Paláce dostaly modré, červené či zelené fasády, reflektory mířily i na radnici. Byla to však jen malá ochutnávka toho, co přijde ve čtvrtek. Festival totiž jeho pořadatelé pojali jako mezinárodní klání - aby přiměli zúčastněné týmy k co nejlepšímu výkonu. Jindy konzervativní Hanáci si netradiční a hlavně úplně novou podívanou nenechali ujít a dorazili v hojném počtu. "Vůbec nevím, co od toho čekat, ale prý to bude velká show, tak jsme s příteli dorazili," svěřila se těsně před první projekcí Olomoučanka Květa Poláčková. To studentka Lucie Novotná z Prahy už videomapping znala. "Když jsem se dozvěděla, že tu bude něco podobného jako promítání na Staroměstském náměstí, které jsem viděla, nalákala jsem spoustu spolužáků," chlubila se.

Než se diváci mohou pokochat nápaditou projekcí, stráví programátoři hodiny před obrazovkami počítačů. "Z domu, na nějž se bude promítat, se vytvoří 3D model. Ten potom slouží k vytvoření a zaměření projekce," popsal základní postup videomappingu producent festivalu Kamil Zajíček. Díky modelu může být projekce tak přesná, že přesně kopíruje hrany budovy, okna či dekorace.

Čtvrteční večer patřil polskému týmu Loomo. Jeho projektory byly zaměřeny na Petrášův palác, mimochodem sídlo olomoucké pobočky Národního památkového ústavu. To co se s historickou budovou dělo by zřejmě jeho pracovníci odnesli srdečními kolapsy, kdyby to ovšem nebylo jen jako. Po videomappingu totiž nezůstávají žádné stopy.
Po paláci se nejprve prohnala zmatená postavička, hlavní hrdina videomappingového příběhu. Po celou dobu projekce utíkala před nebezpečím. Ať už to bylo bludiště světa počítačové hry Pacman, nekonečné proudy mincí, či oheň, jenž v jednu chvíli roztříštil okna paláce, který vzápětí zalila velká voda. Dynamika projekce strhla diváky strhla. "Odehrálo se tam hrozně moc věcí. Ale ta zběsilost se mi líbila, určitě zajdu i na další projekce," komentoval dílo polského týmu František Václavík, který o akci údajně nevěděl a na náměstí se zastavil náhodou.
Diváci tým Loomo ocenili bouřlivým potleskem, projekce se potom opakovala ještě čtyřikrát.

V pátek se promítačky přesunuly do pracovny olomouckého primátora. Právě odsud je totiž nejlepší výhled na budovu Krajinské lékárny. Na tu výsledky své práce promítal český tým Skákala. Výtvarníci vsadili spíše na umělecký dojem, akce a efekty tentokrát ustoupily emocím, které měly projekce vyvolat. Stěnu historické budovy tak pokrylo například pulsující maso či ve fabriku plnou větráků a hrozivých pístů jako vystřižených ze slavné The Wall.

Tvůrcům projekce se podařilo diváky i šokovat. Zhruba v polovině představení mezi ně vtrhla dva a půl metru vysoká smrtka a prskajícími pochodněmi v rukou. Syčící a ječící symbol zmaru ztvárněný herečkou na chůdách se prohnal davem a zakrátko zmizel v budově lékárny. Mrazivý okamžik vzápětí výtvarníci vtipně odlehčili, když na stěnu lékárny proměnili v starožitné herbárium a nechali diváky nahlédnout do všech šuplíků.
Zatímco ve čtvrtek a posléze i v sobotu bylo náměstí plné, v pátek na prostranství mezi radnicí a lékárnou panovala spíš komornější atmosféra, do které se představení českých tvůrců trefilo. "Čekal jsem sice po včerejšku spíš divočinu, ale tohle bylo zas něco jiného. Přemýšlím, co tím chtěli říct. Mám ještě tři projekce, abych na to přišel," usmíval se student David Kohout.

Poslední festivalový večer, sobota, patřil maďarskému týmu Erinnovations Lab. Jejich projektory mířily na Edelmannův palác. Maďaři zvolili sondu do historie. Palác tak nejprve postavili a nechali ho prožít mírové časy, kdy se před ním proháněly kočáry a uvnitř zněla hudba. Jenže o chvíli později už byli v oknech vojáci s mušketami, kteří se bránili před nepřátelským útokem. Ránu z děla dům přežil, stejně jako pár dalších staletí. Pak se ale objevili němečtí vojáci, kteří odsud násilím odváděli židovské obyvatele. Jeden z nich se dal na útěk, zaznělo řízné "Halt" a ozvala se střelba ze samopalu. Dům následně srovna se zemí puma ze spojeneckého bombardéru. Maďarští výtvarníci však palác nechali z prachu a popela znovu vyrůst. Cesta k tomu však byla dlouhá a vedla i přes olomoucké hlavní nádraží... "Opravdu důkladně jsme studovali dějiny Olomouce a snažili jsme se do projekce umístit různé historické okamžiky," zmínil jeden z výtvarníků Róbert Sárosi. Jedno ze čtyř promítání bylo doprovázeno i českým komentářem pro nevidomé, který připravil Český rozhlas Olomouc. Nevidomým ostatně putovala i část výtěžku z textových zpráv, pomocí kterých mohli diváci soutěžit o různé ceny.

Pohled diváků a poroty na soutěžní díla byl odlišný. Publikum totiž dalo největší sympatie jednoznačně najevo polskému týmu, který si tak odnesl diváckou cenu. "Porota se rozhodovala dlouho a náš názor není jednotný. Shodnout jsme se ale dokázali a vybrali jsme tým z České republiky," prozradil krátce poté předseda poroty Milan Cais, mimo výtvarné kruhy známý především jako zpěvák a bubeník hudební skupiny Tata bojs. "Týmu z Česka jsme cenu udělili hlavně proto, že přinesl jiný pohled a nové prvky, což je smysl celého festivalu. Byly tam věci, které jsme ještě neviděli, zatímco ostatní týmy předvedly věci už známé," vysvětlil rozhodnutí poroty její další člen Jakub Pešek.

Pořadatelé by rádi z festivalu udělali tradici. Do příště by se však měli poučit ze slabin, které se v průběhu objevily. Tím byly z pohledu diváků zejména časy začátků projekcí, které všechny dny nabíraly až pětačtyřicetiminutová zpoždění, ke kterým nebyl zjevný důvod. Zejména v sobotu dávalo zaplněné náměstí nelibost najevo pískotem a hlasitým pokřikováním, když místo avizovaného začátku projekce začalo na pódiu před radnicí vystoupení žonglérů, které se navzdory skluzu muselo odehrát celé, zatímco soutěžní tým, na jehož představení všichni přišli, zatím nervózně postával u rozsvíceného projektoru.
A nepotěšily ani výkony přespolních moderátorů. Snad si do příště lépe prostudují plánek města. "Hořejší náměstí" a "Krajská lékárna" v Olomouci nejsou.