Je ráno úterý 25. října 2016. Den exkurze. Nastupujeme do autobusu. Zdá se, že počasí zatím vychází. Cestou autobusem pozorujeme, jak cesta pomalu ubíhá. Prohlídka začíná v Auschwitzu. Nejprve musíme projít kontrolou, poté všichni dostáváme sluchátka...

Foto: Kamila Becková

Rozdělujeme se do čtyř skupin. Dostáváme velmi milou, sympatickou a příjemnou polskou průvodkyni, která umí plynně česky. Za malý okamžik stojíme pod nápisem, který vyvolává velmi diskutabilní myšlenky o jeho správnosti na daném místě. „ARBEIT MACHT FREI“, Práce osvobozuje… Na všechny padá úzkost, kterou cítíme z atmosféry místa. Průvodkyně začíná mluvit o věcech, které zde nacisté prováděli nevinným lidem. Popisuje dějiny od začátku a její poutavé vyprávění dokresluje hrůzný pohled na tento areál ohraničený elektrickým plotem.

Největší emoce prožíváme při vstupu do Bloku 11. Dozvídáme se o tom, že od roku 1941 byli umísťováni vězni, jejichž osudem byla smrt vyhladověním za to, že neudali svého spoluvězně, který uprchl. Z toho šel mráz po zádech. Silným okamžikem je pohled na hromadu dochovaných lidských vlasů, brýlí, kufrů, bot, hrnců...

Pomalu ukončujeme prohlídku Auschwitzu a přejíždíme autobusem do Birkenau. V Březince procházíme bránou do areálu. Na první pohled v dálce před sebou spatřujeme alej břízek, které mají jistou symboličnost. Paní průvodkyně nás vede do pochmurných, dřevěných a velkých stájí, kde byli vězni drženi. Areál je rozlehlý osmdesát jedna hektarů. Velikost v nás vyvolala psychickou bolest. Pomalu se blížíme ke konci naší exkurze, ale dostáváme ještě rozchod. Putujeme po kolejích k vagónu, který je památným místem. Tady lidé pokládají kamínky se vzkazy padlým obětem holocaustu.

Na závěr se loučíme se sympatickou a chytrou průvodkyní a odcházíme zpět do autobusu, kterým jsme přijeli. Z této exkurze si odnášíme dojmy z hrůzy, které byli lidé schopni dělat druhým.