Nejsou peníze, musíme šetřit. Tato věta, která se stala evergreenem posledních týdnů, měsíců i let, se přesunula do kategorie univerzálního zaklínadla. Čarovat se naposled rozhodlo ministerstvo dopravy společně s Ředitelstvím silnic a dálnic a po pronesené kouzelné formuli umístilo na zdevastovaný hlavní tah z Olomouce na Vyškov značku omezující rychlost na sto kilometrů v hodině.

Zaklínadlo o šetření je mnohdy oprávněné. Zhýralost, se kterou se u nás v republice vyhazují z oken miliony a miliardy, se mnohdy blíží dekadentnímu úpadku posledních dní Římské říše. Proč tedy nečarovat a na správném místě šetřit. Když však patřičné správní orgány vytáhly kouzelnou hůlku a na zdevastovaný hlavní silniční tah z Olomouce místo opravy umístily příkazovou značku omezující rychlost, notně se zmýlily.
Rychlostní omezení totiž připomíná situaci, jako kdyby člověk přišel do cukrárny a objednal si třípatrový dort s polevou. Následně ho poslušně zaplatil a s potěšením a představou, jak se krásně nadlábne, odešel. Když si však kulinářskou lahůdku přijde do cukrárny přebrat, nestačí se divit. Cukrář mu totiž předává jeden a půl patrovou zříceninu bez polevy, se slovy, že musel trochu šetřit. Požitek z něčeho dobrého je v tu ránu v nedohlednu a nejen na jazyku zůstává nepříjemná pachuť a pocit podvedeného zákazníka.
Takový pocit zažívám při jízdě z Olomouce na Brno i já. Jako každý rok jsem i letos v lednu uzavřel se státem dohodu, že budu využívat nadstandardních služeb, které mi nabízí české dálnice. Za to jsem mu zaplatil příslušný poplatek. A co jsem za to získal? Nadstandard se ztrácí v prachu vířícím se za koly mého automobilu při jízdě po zdevastované pseudodálnici a mé peníze, které jsem za onen silniční luxus zaplatil, již také neuvidím.

Cítím se tak trochu, s použitím správných eufemizmů, nazlobený a podvedený. Když se v minulosti diskutovalo o příplatcích za nadstandardní zdravotní péči, říkal jsem, proč ne? Když standard bude dostatečný a dostupný a já na to budu mít, rád si připlatím za jednolůžkový pokoj, džus navíc a odlehčenou sádru, či co to vlastně budu potřebovat. Když tedy státu zaplatím za rychlou cestu a dostane se mi bezdůvodného omezení, připadá mi viník jasný.
Chcete však vědět největší absurditu celé situace? Vrátím-li se k mému dřívějšímu přirovnání s cukrárnou, jako by pan cukrář po té, co nám předá dortovou trosku, oznámil: "A příště přijďte zas, bude to o něco dražší." Ano ministr dopravy počátkem tohoto týdne avizoval, že příště za dálniční známku zaplatíme patnáct set korun. Tedy jednu z nejvyšších cen za dálniční známku v rámci Evropské unie. A upřímně řečeno, myslím, že silniční cukráři jinde v unii vyrábí lepší dorty než u nás.