Vánoce za dveřmi, ale olomouckými fejsbuky hýbe ještě jedno téma. Kajínek. Usměvavý omilostněnec přijel do Olomouce rozdávat podpisy do knihy svých vzpomínek. Počínal si jako profesionální celebrita a měl k tomu důvod. Stála se na něj fronta, o jaké by si Viewegh mohl nechat zdát…

Akce proběhla, ale dozvuky tu jsou s námi stále. Bylo to dobře? Špatně? Záměrně jsem nechal fotoreportáž, kterou jsem z akce pořídil, zcela bez komentáře. I tak se na nás snesla vlna kritiky. „Byli jste nejlepší adresa, ale po tomhle už nejste,“ napsal nám třeba jeden z čtenářů. Proč? Protože informujeme o tom, co se ve městě děje? My jsme tu autogramiádu přece nepořádali.
Pořád se volá po objektivitě, ale zamlčet, že několik desítek lidí stojí na hlavním náměstí v pět hodin odpoledne frontu na Kajínka? To by tedy moc objektivní nebylo. Ostatně obrovský zájem o reportáž ji vynesl mezi nejčtenější články poslední doby. O kom to vypovídá? O nás? Nikoliv. O vás, milí čtenáři. Ale nemyslím to nikterak hanlivě.

Žijeme v době, která vytváří všelijaké hrdiny. Neuctíváme už ostře řezané gentlemany v kloboucích, v každé situaci elegantní, neuctíváme krásky, které přimhouřením oka boří staleté říše. Aspoň ne tak zbožně, jako kdysi. Ne. Uctíváme všelijaké umělohmotné produkty, uctíváme agenty zločineckých organizací, hrubiány, uctíváme šampiony selfíček… a uctíváme i propuštěné vězně. Touto optikou, kterou přejala většina fejsbukových diskutérů, to vypadá, že náš svět spěje k apokalypse. Ale není to tak. Když se hraje Hamlet nebo Cyrano, zaplaťpámbu je v hledišti stále plno a na konci se pláče. Není to tak zlé. Jistě. Když přijede některá z těch „nových hvězd“, stojí se fronta. Kinosál ječí a čerstvé teenagerky omdlévají tváří v tvář hvězdám YouTube. Silikonové pětky se před zraky kamer mění v pět a půlky a jejich majitelka se v přímém přenosu na nejsledovanějším televizním kanálu svěřuje, že to trochu šimrá. Zájem projeví i barevné časopisy bizarních názvů, jejichž grafikové se musí dopovat podivuhodnou směsí hub a které navzdory do očí bijící tuposti zřejmě někdo kupuje, jinak by nevycházely. Ano. A stojí se taky fronta na Kajínka. Ten člověk by byl hloupý, kdyby obrovského zájmu o svou osobu nevyužil ve svůj prospěch. Ta slečna, jejíž prsa „před zraky národa“ (což je fráze, za kterou by se mělo posílat za mříže) prodělala postupnou proměnu z nevýrazných broskviček v impozantní dudy, taky moc dobře ví, co dělá. Nabídka, poptávka. Byznys. Každý zboží má svýho kupce, jak praví dávné moudro. Někdo chodí na Hamleta a někdo si holt raději pustí doma v obýváku Sirény štěstí, nebo jak se aktuální seriál jmenuje. Bylo to tak vždycky, mimochodem. I za první republiky vycházel brak, některá kabaretní představení či operetky si s dnešní televizní produkcí v ničem nezadají. Zdaleka to nebyl jen Čapek, Olbracht a Seifert, jak máme po téměř sto letech tu dobu zahalenou závojem idealismu. Jen čím jsme přežranější, tím větší extrémy si dopřáváme. Přeháním? Přečtěte si Running Mana. Stephen King to předpovídal už v roce 1982.