Sobota, 23. října 2010, večer. Moravské divadlo uvádí první reprízu (nebo spíše tedy II. premiéru) nového činoherního špeku Shakespeare v Hollywoodu. Komedie se hodí, činohra ostatně slaví 90. výročí. A mezi emeritní členy se chystá uvést herce Rudolfa Máhrlu. Příhodná příležitost, Máhrla si ostatně na zdejší scéně v roce 1996 zahrál v inscenaci Snu noci svatojánské postavu Puka.

Blížíte se k budově divadla, míjíte impozantní výjimečnou klíčovou sochu Jiřího Davida znázorňující evoluci. Opět příhodné. Přemýšlíte nad vývojem samotného Moravského divadla, tento večer tedy nad zvraty v historii místní činohry. Berete jeden z klíčů, co patří k divadlu. K jeho historii, k jeho minulosti, i aktuální současnosti. Vstupujete dovnitř. Ve foyer divadla na vás čekají skleničky s bílým vínem, klíčovou sochu pak můžete vyměnit za minimálně stejně zajímavý výtvarný objekt, tentokrát z dílny Lukáše Rittsteina. Maličkost, která nenásilně upozorňuje na fakt, jak moc je výtvarné umění důležité pro divadlo, pro kulturu jako takovou. Nenápadné, sympatické. Přestanete rentgenovat okolí a oči zvednete vzhůru, spatříte symboly, jež hrají zásadní roli i na staronovém logu Moravského divadla. A divadla jako takového. Masky. Jedna tragická, druhá komediální. Posmutnělá a veselá. Obě zároveň ale tak trochu pokroucené, pokřivené. Jakoby slzivá a tísnivá melancholie momentálně sužovala obě dvě. Pod jednou visí růže, vedle ní působivé rozloučení s Jiřím Sekaninou. Není co dodávat. Slavnostní i smutný večer uvádí herec Petr Kubes. Vtipně a vkusně, s šarmem. Rudolf Máhrla neskrývá dojetí a zároveň během svých vstupů všem dokazuje, že ze své herecké bravury nic nezapomněl. Hercem byl, je a bude. Michael Tarant ho na scénu vítal pozoruhodnou řečí o mnohočetnosti osudů obsažených v budově Moravského divadla. Dáváte mu za pravdu. Oáza divadelnictví, vlastní uzavřený svět, stále a stále pohlcující jeden osud za druhým. Po skončení představení potkáváte stíny s osudy všech, co měli a mají s divadlem něco společného. Stíny postav, stíny jejich představitelů, stíny režisérů a všech ostatních. Masky jsou stále melancholické, jejich pohledu neunikne ani stín Jiřího Sekaniny, ani stín Rudolfa Máhrly, ani stín váš. Když opouštíte divadlo, k soše odevzdáváte pomyslný klíč. Kdykoli si ho zase můžete vypůjčit a na chvíli zmizet. Zmizet, navštívit smutné masky, setkat se stíny. Nechat se pohltit. Aspoň na chvíli.