Čtyřiatřicet minut. Přesně tak (ne)dlouho jsem ve čtvrtek čekal na první nesouhlasný a nazlobený komentář pod článkem, který oznamoval rozsah dopravních uzavírek během sobotního podvečera věnovaného Olomouckému 1/2maratonu. Reakce lidí mě bohužel nepřekvapily. Máme prostě rádi své pohodlíčko. Nadevše.

V Praze je to už každoroční folklór. Vždy před konáním velkého Mezinárodního pražského maratonu, který do české metropole přiláká tisíce cizinců a stovky lidí v dobrém slova smyslu přinutí trochu změnit svou životosprávu a negativní postoj k pohybu, se ozvou početné hlasy těch, co si bez automobilu už ani nedokážou představit svůj život a jízda městskou hromadnou dopravou je podle nich jen pro "socky". Bývají dost často vulgární, agresivní, mají svou pravdu a samozřejmě nezadatelná práva svobodného individua. Vše ostatní je jim ukradené.
Trošku jsem před premiérovým velkým půlmaratonem v Olomouci doufal, že tady u nás je to přece jenom o malinko jiné. Lidé se snad umí bavit různými způsoby, jsou tolerantnější a váží si toho, co pro ně někdo zorganizuje, věřil jsem v koutku duše. Ale zároveň jsem už dopředu tušil, že se zklamu.
Nakonec ta olomoucká běžecká sobota byla i přes pár drobných much a kaněk skvělá. Užívaly si ji nejen tisíce lidí přímo na trati, ale i diváci podél ní. Byli mezi nimi příznivci sportu, kteří z různých důvodů nemohli být pro tentokrát na té druhé straně, avšak zároveň také ti, co by je utíkat tolik kilometrů ani nenapadlo, ale rozhodli se s upřímným nadšením povzbudit známé i neznámé běžce.
"Pražský syndrom" však přece jen zafungoval. Poznal to každý, kdo si v našem zpravodajství přečetl komentáře lidí, jimž byl na pár hodin odepřen ve městě pohyb po vlastních (čtyřech kolech). Stejně jako v Praze, i tady byli mnozí nesmlouvaví, přísní, někteří i sprostí za hranice toho, co může být v diskusích na veřejném portálu zachováno. Spousta jejich sousedů se dobře bavila, oni se užírali vztekem.
Vlastně to není ani moc překvapivé, odpovídá to duchu doby a pojetí nezadatelného práva na soukromí v myslích mnoha z nás. Má se stavět nová dálnice, občané? Určitě! Chceme se bavit na hudebním festivalu nebo velké sportovní akci? No samozřejmě, sem s tím! A co když to bude třeba ve vaší ulici, protože někde se to postavit a zorganizovat musí? No tak to zase prrr, sem nám to netahejte!
Ne každý má to štěstí a možnosti, aby si mohl vybrat bydlení podle svého nejlepšího přání. Přesto obecně platí: každá lokalita má své výhody i nedostatky. Ve městě se toho mnohem víc děje, je tam rušno, zábava, ale i hluk a občas nepohodlí. Na malé vesnici či přímo samotě je božský klid. Ovšem také vše trochu z ruky a někdy i nuda. Kdo si může zvolit, ať tak učiní. Ostatní se bohužel musí čas od času poněkud přizpůsobit.
Jen mám lehké obavy, že někteří křiklouni z internetových diskusí by kverulovali i v případě, když by bydleli v odlehlé periferii města někde u lesa. Třeba proto, že tam nevede pořádně široká silnice nebo nejezdí městský autobus každých pět minut. Jak k tomu přece přijdou!