Přiznám se, že v posledních letech vyhlížím adventní čas s jistými obavami. Ale nejen ten. Lehkou kopřivku dostávám už někdy na začátku října. To je totiž navzdory neomylnému kalendáři čas, kdy různé instituce zahajují každoročně svůj vánoční atak.

Určitě jste si toho všimli také. V době, kdy je příroda ještě jásavě zelená a slunce ji lechtá paprsky stále hřejivými, se začíná ze všech možných stran ozývat slovo Vánoce. Do úst si je berou rozhlasoví i televizní moderátoři, útočí na nás ze stránek novin a zaplňuje všechny obchody od sklepa až po půdu. A sotva se říjen překulí do listopadu (což je stále ještě téměř dva měsíce před vánočními svátky!), není už prakticky úniku. Do českých a moravských měst vtrhnou smečky zdivočelých sobů s podivnými červenými staříky, prakticky jediná výloha se neobejde bez záplavy baněk a podobných dekorací a proud koled se line snad i z jinak přísně metalového rádia. To vše ve mně vyvolává nepříjemně svíravý pocit, že jsem něco důležitého prošvihl, a pokud ještě ne, tak stejně jistojistě prošvihnu.
Možná jsem už vůči tomu všemu trochu otupělý, ale letos mám dojem, jako by to všechno bláznění bylo takové nějaké umírněnější. Dokonce i těch televizních reklam s vánoční tematikou nějak ubylo (nekonečné řady svítících kamionů vezoucí přesládlou černou limonádu už jsem se naučil ignorovat). Jistě, dnes máme přesně týden do Štědrého dne, a tak už je opravdu vše vánočně naladěno, což je zcela určitě v pořádku, ale snad až do začátku prosince jsem vážně tentokrát nebyl pronásledován ze všech stran upomínáním, že se NĚCO blíží. Že by konečně už rozhlasoví spíkři, novináři, ale snad i obchodníci a marketingoví mágové uznali, že Vánoce mají být především svátky klidu a míru? Byl bych tomu moc rád.
Proto vám, naši milí čtenáři, už s týdenním předstihem přeji šťastné a veselé, ale hlavně opravdu klidné Vánoce.