Je to tragédie, která se dá stěží pochopit. Mladík za volantem vjede přímo pod kola vlaku. Nebo nepozorný šofér, který veze dodávku plnou kolegů. A další a další. Vždyť se přece stačí rozhlédnout, vlak je zdálky vidět i slyšet! Jenže předpisy jsou k porušování, jak praví jedno stupidní české úsloví. Je podepsané krví.

Patří k pradávným lidským tužbám pokořovat mety. Rychlostní, výškové, vytrvalostní... Bývalo to výsadou sportovců, trénovaných lidí připravených na všechno. Ti pak nasazovali v boji s přírodou i sebou samými životy a často o ně, ve jménu pokroku lidstva, i přišli. Věděli dopředu, že se to může stát, byly na to připravené i jejich rodiny. S rozvojem techniky začalo být pokořování met populární i mezi úplně obyčejnými lidmi. Třeba právě za volantem. Tam jsme totiž králové, je to náš svět, který nám nikdo nemůže vzít. A jsme ochotni pro něj i umírat.
Jak jinak si to vysvětlit? Železniční přejezd má jasná pravidla. Blížíš se k němu, varují tě značky. Zpomalíš a pokud bliká bílé světlo, můžeš to zkusit padesátkou, pokud ne, zpomalíš na třicet. Většina přejezdů je stejně v takovém stavu, že vyšší rychlost hrozí úrazem podvozku. Má to jeden háček. Pokud přejezd bliká červeně, nebo jsou-li spuštěny šraňky, znamená to, že pojede vlak. Existují i přejezdy bez výstražného systému. Tam je potřeba se rozhlédnout ne dvakrát, ale raději třikrát.
Přesto jsou nehody na přejezdech denním chlebem autorů černých kronik. Proč? Právě kvůli těm našim malým neohrozitelným královstvím. Nám se přece nemůže nic stát, to všechno hrozné, co čteme v novinách, se děje těm druhým. A tak se dál řítíme stovkou po děravé okresce, dál předjíždíme hlemýždě v zatáčkách, s telefonem u ucha a rádiem naplno. S úšklebkem mineme svislou obdélníkovou značku s červenými pruhy a blikající přejezd zahlédneme jen koutkem oka. A pak už jen tma. A přitom stačí tak málo. Uvědomit si, jako ti pionýři před námi, že jsme smrtelní a doma na nás někdo čeká.