Lepší vstup do nové sezony si Moravské divadlo nemohlo přát. Svižná konverzační smršť plná velkých gest, přepjatých emocí a zajímavých otázek zasahujících historii i současné dění. Taková je nová inscenace Na miskách vah.

Na miskách vah coby bezesporu jedna z nejlepších inscenací minimálně za poslední dva roky (dusné Ucho však přeci jenom více spadá k Českému rozhlasu, takže vlastně vůbec nejlepší). Mávnutím taktovky strčí do kapsy starší inscenace, v porovnání s nimi působí jako maximálně živoucí, pohyblivý a příliš nestrojený divadelní kus obsahující uvěřitelné vyhrocené situace. Rozehrávají se přímo v popředí jeviště, v prostorách výslechového kanclu amerického majora Steva Arnolda (Josef Vrána). Povolává si svědky, urputně se sápe po důkazech, jež by z kolaborace s nacisty usvědčily jím tolik nenáviděného, světově uznávaného německého dirigenta Wilhelma Fürtwanglera (Josef Bartoň). Právě zde startuje jediný, přímý a zcela zásadní konflikt, dramatická konverzačka ve formě přímá hrubá otázka - razantní nevybírává odpověď.

Dva světy

Major se pohodlně nervuje za svým stolem, zpovídaný neklidně sedí na malé židli bez opěradla, během otázky upalovaný ostrým světlem z reflektorů. V popředí interiér aneb nepřívětivá výslechová místnost okupovaná desítkami „zaručených“ usvědčujících důkazů i lahvemi americké whisky, v pozadí pak zase exteriér - vítr pohrávající si s pouličním osvětlením, padající sníh a tam dole pod ledovými schody orchestr. Fürtwanglerův melancholický soubor muzikantů vyhrávajících na točně rozpohybované jen díky statným chlápkům v zimních kabátech se silnými provazy v rukou. Táhnou za ně, jsou strhaní, jejich snaha je ovšem k nezaplacení. Díky jejich síle se točna dostává do pohybu, Fürtwanglerovi muži, povětšinou židovští hudebníci, opět spouštějí. Uvědomme si, že jsme v poválečném Berlíně. Orchestr symbolizující hudební um je v pozadí, strádající, pro tuto chvíli nepotřebný a majorovo pracovně-alkoholické doupě v popředí, v jeho prostorách se odehrává pro tuto chvíli ohromně důležitá, politická kauza. Na jedné misce vah násilně pozastavovaná hudební tvorba, na té druhé zase nestřídmě manipulovaný výslech. Bohužel má navrch.

Úhel pohledu

Dvě židle, ostrá konverzace, masivní konflikt dvou inteligencí, dvou zcela rozlišných pohledů na svět. Major jako zástupce lidské prostosti, obyčejnosti. Člověk vychovaný válečným hnusem, mluví o tom, kterak na vlastní oči viděl pece na lidi, spálené lidské maso cítil na míle daleko, během bojů přišel o své přátelé. Pochopitelně se pídí po "obyčejných lidských důvodech", chce slyšet co nejjasnější přímé odpovědi, nezajímají ho "éterický kecy" o poslání a povinnostech umělce. Protivníkem mu je ovšem člověk, který si jako jeden z mála skutečně může říkat umělec. Vzdělaný, přemýšlející ve vyšších sférách, intelektuálně na míle vzdálený přímočarému důstojníkovi, který není (a nemůže být) schopen pochopit jím uváděné důvody. Jde mu o morálku, o záchranu kulturního bohatství, o "jeho" Němce, kteří válku odsuzují, ale svou milovanou zemi opustit nechtějí, a tak i nadále přežívají ve fašistickém Berlíně. Z jedné židle major střílí svůj ostrý sarkasmus, na té druhé se dirigent brání svou suverénní hrdostí a jasnými argumenty. Lepší řečník se dá rozpoznat okamžitě, ale jasným vítězem morálního klání není nikdo. Za pravdu lze dát oběma. Nebo záleží na každém zvlášť, na jeho subjektivním soudu. Jádrem celého střetu je jediná, zcela zásadní otázka. Jak byste se na jejich místě chovali vy? Jaké byste zaujali stanovisko? Které je podle vás správnější? Kdo z nich má pravdu, kdo z nich je vám svým postojem blíž? Divák ve finále představení úspěšně dochází ke katarzi. Rozhodně i díky hereckým výkonům.

V zajetí svých démonů

Major Josefa Vrány je svým způsobem tou hlavní postavou dramatu. Drsný ironik, mnohdy komický svou hloupostí. Neskutečně urputný v touze usvědčit dirigenta, dostat ho na kolena, definitivně ho zlikvidovat a především ponížit. Jeho urputný chtíč graduje, v závěru se mění téměř v šílenství. Zajímavé během premiéry bylo pozorovat, jak podobně stoupala kvalita Vránova výkonu. Od nejistoty k přesvědčivému ztotožnění se se zlomeným vojákem uvnitř těla chytráckého, zdánlivě nezlomného majora. Vrána navíc celou dobu tak trochu balancuje na tenkém ledě. Praská to pod ním zejména ve chvílích patetického vzpomínání na mrtvé kamarády z války, ovšem nikdy se nepropadne. Slabší chvíle dohání svými vrcholy, hereckou bravurou ve chvílích napumpovaných vztekem, prudkou ironií nebo onou nechutnou zaujatostí osobou dirigenta. Osobou, která je majorovým absolutním protipólem.
Josef Bartoň jako pyšný Němec, pevný jako skála, symbol určité hudební vznešenosti. Od počátku jasně stojí nad majorem, přesto se ale nikdy neuchyluje k prázdnému shazování, naopak projevuje svou galantnost a velkorysost (například moment s podáním rukou). Bartoň se do role vžívá koncentrovaně, na jevišti vytváří hrdého umělce, který tak trochu žije ve vlastním světě. Odměřený k okolí, upřený pouze a jedině ke svému publiku, ke svým muzikantským kolegům. Člověk by zpočátku možná očekával výstřední personu neschopnou vést dialog se "slabšími", Bartoň místo toho přesvědčivě hraje muže hřmícího jen v opravdu těch nejvypjatějších situacích, žijícího pro kulturu, pohlceného hudbou.

Zaplněno!

Zásluha za přesvědčivé výkony samozřejmě padá také k postu režie. Tarant ze svých svěřenců ždímá intenzivní nasazení, vyžaduje okázalá gesta a přiměřený patos a mnohdy až expresivní jednání, neboť si jednoduše dobře uvědomuje velikost prostoru Moravského divadla. Jde mu o to, aby tu dramatické chvíle nezanikly, právě naopak chce vypíchnout jejich majestátnost, maximální viditelnost a slyšitelnost. Mají otřást jak jevištěm, tak hledištěm. Samozřejmě to souvisí i s již zmiňovanou scénou, kterou (podobně jako v případě operní Carmen) se nebojí zaplnit a řádně rozpohybovat. Vedle ústředního konfliktu rozjíždí několik mikrodějů souběžně, divák má během činohry v MDO konečně pocit, že jeviště skutečně není pusté a nevyužité, právě naopak - ožívá, pojímá ho akce minimálně ve dvou plánech a stále je co sledovat. Mimochodem, padla tu zmínka o patosu, který občas trčí z řady replik či situací (podivné a velmi nadbytečné snění o malé ztracené sestřičce), nicméně divák má šanci pobavit se také u příjemného nadhledu. Postava poručíka Davida Willse (Petr Kubes) k dirigentovi vzhlíží, pronáší k němu kýčovitá slůvka obdivu, jenže vzápětí dodává něco ve smyslu "promiňte, že to nedokážu říci lépe". Nenápadný nadhled u jinak vážného tématu působí svěže a rozhodně potěší.

Politika versus Umění. Zatím remíza

Samotného by mě zajímalo, do jaké míry má na zmiňovaném nenápadném nadhledu podíl dramaturgie. Post zastává pětadvacetiletý Milan Šotek, který má šanci vnést do směřování divadla mladistvý elán, punc, který by k návštěvě kamenného konzervativního divadla přitáhl i část mladšího publika, které na olomoucké divadelní scéně svůj volný čas věnuje buď zábavné pop-punkové Tramtarii či intelektuálnímu "divadlu bez hranic" Divadla na cucky. V případě inscenace Na miskách vah jsem pro, aby to Tarantovi, Šotkovi a spol. vyšlo. Vedle zmiňovaného Ucha přeci jenom jde (v rámci tvorby MDO) o dosavadní činoherní špici, která navíc zpracovává atraktivní historické téma. Před vysokoškoláky i středoškoláky tak stojí rovnou dvě lákadla. Výborný, dnes stále velmi aktuální text & nadprůměrné divadelní řemeslo. Aktuální už právě jen díky tématu. Kolaborace. Spolupracoval ten či onen umělec s totalitním režimem? Šel jim skutečně tak snadno na ruku nebo bojoval zevnitř? Pokud selhal, máme ho za to dnes nenávidět, nebo se alespoň pokusit o pochopení? Během sledování představení vám v paměti víří celá řada domácích kauz v čele s Nohavicou, Gottem nebo Davidem. A vůbec - mělo by se umění (v tomto případě tedy hlavně hudba) skutečně striktně oddělovat od politiky? Tolik aktuální právě dnes než kdykoli jindy. V době, kdy se bývalí hudebníci, výtvarníci a další ženou do politických stran. V době, kdy si soundtracky stranických sjezdů berou na starosti různé kapely, v době, kdy různé strany veřejně podporují různí umělci. V době, kdy v rádiích zní víceméně falešné songy s politickým přesahem anebo na druhé straně vznikají kvalitní rozsáhlé koncepční desky strefující se do celospolečenských trablů i velkých politických lídrů. Inscenace Na miskách vah je na tom stejně. Skrze ni se MDO důsledně vyjadřuje k minulosti i současnosti, což je vlastně ta největší možná pochvala.