Moravské divadlo usiluje, aby se stalo komerčně přitažlivou institucí a naplnilo hlediště nadšenými diváky. Nelze říci, že by bylo ve všech svých počinech neúspěšné. Pravdou však je, že se tento záměr absolutně podařilo naplnit pouze v případě dětského baletu, který uvedl zdařilou inscenaci slavného Prokofjevova Louskáčka. V ostatních případech více či méně pokulhává a nemá mnoho naděje, že by dobylo cíle, který si jako metu svého snažení vytyčilo.

Další etapa snažení to jenom potvrdila. Šlo o etapu, v níž se s publikem pustil do křížku soubor činohry s úmyslem novou inscenací oslnit, nebo alespoň prorazit. Muzikály jsou k tomu jako stvořené. Nastudován byl nejúspěšnější anglický titul Pokrevní bratři, příběh chlapců-dvojčat, jejichž osud fatálně předurčí sociální poměry, do nichž se dostanou a které je doslova semelou, i když se to děje s přispěním okolností, jež se z dálky nemusejí jevit jako nepřekonatelné. Muzikál v tomto pojetí se stal tragédií. Tragédií pro všechny. V tomto smyslu inscenace vyšla dokonale.

Muzikál Willyho Russela z osmdesátých let minulého století v překladu Adama Nováka dramaturgicky připravil Miroslav Ondra, režie se ujal šéf činohry Moravského divadla Roman Groszmann. V realizačním týmu působila scénografka a kostymérka Sylva Marková, choreografka Hana Charvátová, a hudební experti Richard Mlynář a Lenka Mlynářová. Nejvýrazněji se v dobrém slova smyslu uplatnila Sylva Marková, jejíž pojetí scény umožnilo rychlé proměny a neneslo znaky provizória. S uznáním možno konstatovat, že i Russelova muzikálová hudba našla v hostujícím orchestru a vokalistech úspěšné osobnosti.

Se sympatiemi se nejčastěji setkával herecký výkon Ivany Plíhalové, Evellyn Pacolákové, Petra Jarčevského a Zdeňka Svobodníka. Jmenovaní vytvořili živé postavy bez příznaků hereckého klišé, dokázali v divácích vyburcovat očekávání, takže patřili k oněm hrdinům, kteří byli přijímáni opravdu vděčně. Z ostatních postav se nepochybně líbila Jana Burešová jako Linda, naivně roztomilý Kamil Koula v roli pana Lyonse, bodrý strážník Jiří Nebenführ a děj posouvající tragický mág neboli vypravěč Dušan Urban.

Výtek mnoho není. S prolínáním amatérismu na profesionální scéně musí počítat každý, kdo pozve ke spolupráci talenty z ulice. Důležité bylo, že nikdo z nich „nepropadl“. V hledišti se objevilo více mladého publika než obvykle. Mladí mají mladé přátele. Naštěstí. Při jejich temperamentu se mohlo zdát, že se v hledišti usadila výkonná klaka. Ta však aplaudovala bezděčně. Zejména při zaregistrování četných vulgarismů, slangových výrazů, a dětských argotů. Nebude to snad ale hlavní důvod, proč by mladých mělo v divadle přibýt.

Inscenace Pokrevní bratři vyzněla spíše jako společenská sonda do rozporuplného světa, z něhož není úniku, jako informace, co je silnější než my. K šíření defétismu však nepřispěla. Divadelní publikum (zejména to premiérové) není k jeho šíření prstí úrodnou...